Po dlouhé chvíli jsem si konečně udělal čas napsat několik řádků o životě ve Finsku. Po více než měsíci od alkoholových nákupů v Tallinnu se neudálo až tak nic neobvyklého. Stejně jako doma v Česku je i zde koncem semestru velký shon a nápor na studenty. Končí termíny všech projektů, začínají zkoušky. Díky tomu, že Finové mají zkouškové poslední týden před vánočními prázdninami. Je zde situace mnohem horší. Výhoda tohoto systému je však, že o Vánocích máte naprosté volno a nehrozí, abyste se učili na zkoušku. My jsme klasicky posledních pár týdnů doháněli projekty na poslední chvíli. Dva týdny před odletem, jsme opravdu neměli čas skoro ani na to, jít si nakoupit. Velké překvapení pro mě bylo, když se ve tři ráno z ničeho nic objevil Soheil a připravil mi ovocný salát. Protože viděl, jak pracuji a nemám na nic čas. Moc hodný klučina. Nějak jsme to doklepali k zdárnému konci, udělali všechny projekty a zkoušky. Kromě jednoho předmětu – počítačové grafiky. Ta byla zaměřena pouze na OpenGL a Shadery. Moc jsem nepochopil, z nekomentovaných zdrojáků a velmi chabého zadání projektu, co se po nás chce. Navíc moje grafická karta ani nepodporuje novější verzi OpenGl a Shadery, které řešení projektu vyžadovalo. Většina věcí byla nejspíš vysvětlena na cvičeních, kde jsme nechodili. Věci, jak se rasterizuje kružnice nebo provádí násobení transformačních matic pro mě byly jasné už z minulosti. Po několika hodinovém snažení a vůbec vymyšlení kostry projektu, který byl zadán jen asi v 10 bodech jsme to vzdali a rozhodli se nestresovat den před odletem. Když jsem se pak díval na vyhodnocení projektu, zjistil jsem, že ho odevzdalo pouze 6 lidí. Nemyslím, že to svědčí o tom, že by zde byli flákači jako my. Spíš bych řek že to zadání opravdu nikdo nepochopil a zbytek lidí prostě nemohlo rozjet Shadery.
Poslední týdny ve Finsku byly také ve znamení vánoční nálady a hlavně PEČENÍ. Nejdřív měl narozeniny Saman, tak jsme mu upekli krásný dvoupatrový dort. Později, když už Soheil nazdobil vánoční stromeček a sehnal všechny ostatní dekorace, jsem se rozhodl upéct cukroví. Poprvé jsem tedy pekl linecké a vanilkové rohlíčky. Musím říct, nebyly vůbec špatné. Soheil mi nadšeně pomáhal lepit linecká kolečka a potom ještě s větší chutí všechno jedl. Pro všechny pekaře mám upozornění. Dejte si pozor na druhý plech při pečení. Je v tom nějaká zrada, nevím proč ale druhý plech byl vždy spálený. Nebylo to ale tak strašné, aby se to nedalo jíst.Fotky z pečení spolu s ostatními jsou opět v mojí galerii.
Cesta domů byla šílená. Pokaždé, co jsem cestoval letadlem jsem měl nějaký nový a výjimečný zážitek. Nejprve byla cesta vlakem: Lappeenranta-Helsinky. Poprvé jsem viděl, jak nám paní na stanici rozdělila transakci na dvě stejné částky a každý jsme s Vahym mohli platit svou kartou. Cesta byla krásná, pohodlná a díky přítomnosti Wi-Fi a elektrických zásuvek utekla velmi rychle. Na letišti v Helsinkách jsme u Drop-offu zavazadel zjistili nepříjemnou věc. Vahyho kufr měl 30kg, místo povolených 23. Takže jsme přebalovali věci, ke mně. Naštěstí já jsem měl váhu pouze 15kg, takže to šlo. U Vahyho byl kufr těžký, protože jsme domů táhli celý 24-pack plechovek Lonero a nějak jsem předpokládal, že to do těch 23 kilogramů musí přece s Vahyho batohem, dvěma flaškama Minttu a nějakým oblečením vejít. Nevyšlo. Ještě jsme se rozhodli, dvě plechovky vypít na letišti, což možná není v zemi, kde je prohibice, nejlepší nápad. Naštěstí si nás nikdo z ostrahy nevšiml. Let Helsinki-Mnichov byl bezproblémový. V Michově jsme však přistávali a začínalo sněžit. Hned po přistání přišla Vahymu SMS, že náš let do Prahy byl zrušen. Mnichovské letiště kvůli blizzardu nestíhalo odklízet přistávací plochy. Měli jsme se dostavit na nějakou servisní přepážku. To už také blikalo na všech informačních tabulích. Zrušené lety postupně naskakovaly. A lidí v řadě přibývalo. My jsme čekali ve frontě asi půl hodiny, seznámili jsme se tam s Češkou Dianou, která také letěla z Helsinek domů na Vánoce. Lidé před námi dostávali náhradní lety přes Milán nebo Lisabon, některým byl nabídnut hotel a let další den. 
My jsme dostali nějaké erární palubní lístky. S tím, že nám pán řekl ať se dostavíme ke gate, kde letí další let do Prahy. Tam jsme měli čekat a pokud zbudou místa v letadle, tak nám dají boarding pas a pustí na palubu. Pokud ne, tak jsme se měli vrátit vyřizovat na servisní přepážku. Na letišti v Mnichově jsme 4 hodiny seděli, popíjeli německé pivo a jedli preclíky. Čas utekl poměrně rychle, protože jsme si celou dobu povídali a řešili životní zkušenosti s Dianou. Před odletem, jsme se nadrzo předběhli a přišli na gatu jako první, okamžitě jsme dostali palubní lístek. Konečně jsme měli jistotu, že se dostaneme domů. V letadle jsme však seděli další dvě hodiny, čekali jsme na uvolnění ranwaye. Povídal jsem si s kapitánem a zjistil, že z 5 ranwayí mají k dispozici pouze jednu a tam pouští velká letadla za oceán, takže musíme čekat až se pro nás uvolní slot. Odhadoval to tak na hodinu nejhůř hodinu a půl. Skutečně za hodinu od té doby co jsem s ním mluvil jsme odlétali.Další pecka byla v tom, že Vahyho přijeli, jako překvapení, na letiště do Prahy čekat Bernartice – Vojcek, Štepa a Dominik. Takže si na něj počkali o více než 6 hodin déle. Cesta Vlakem byla další drsný zážitek. Hodina čekání v Hranicích by ještě tak nevadila. Ale nepořádek, smrad – pokálený bezdomovec v kupé. Nemožnost si pořádně sednout, protože se každý roztahoval po celém vlaku, byla strašná. Část cesty jsem prospal, část se díval na film, část pročetl. Nakonec jsem šťastně dojel domů. Naši už mě čekali na vlakovém nádraží a já jsem pak spokojeně po necelých dvou dnech bez spánku mohl umřít do své krásné, teplé, měkké, velké postýlky.
Žádné komentáře:
Okomentovat