Tallinn - Alkoholová turistika

Po třech měsících strávených v Lappeenrantě jsem se odhodlal vyrazit na první pořádný výlet. Tallinn hlavní město Estonska. Věděl jsem, že je to pěkné historické centrum, ale netušil jsem proč je to město tak vyhledávané. Teď už to vím. Výlet byl naplánován na dva dny. Pondělí brzo ráno odjezd, noc v hotelu v Tallinnu, další den v poledne odjezd trajektem zpět do Helsinek.

V neděli večer jsem dělal na projektu do Unix and System programming, protože jsem ho chtěl odevzdat včas, ať mám nějaký feedback. Skončil jsem v pět ráno, nefungoval školní email takže jsem čekal do půl šesté abych mohl projekt odeslat. Odjezd od univerzity byl naplánován na 6.20, takže už nemělo cenu jít spát. V Autobuse jsme se každý představili krátce svým kolegům a také jsme měli říct pár slov o svojí zemi. Takže jsem se dozvěděl spousty nových věcí. V Thajsku mají nejlepší jídlo. Rusko je známé kvůli vodce a komunismu. Nejlepší pivo mají v Německu a Belgii, ve Francii jí žáby, pijí víno a velmi známý je francouzský polibek. Z toho jsme udělali závěr, že Francouzi jenom jedí, pijí a příležitostně se líbají. Nejvíce se po cestě bavil jediný Finský účastník Juppe, který stihl vyzumknout 5 piv. Cesta v autobuse uběhla poměrně rychle, usnout se mi nepodařilo.

Na lodi se spát vůbec nedalo, nebylo kde protože kabinu jsme zaplacenou neměli. Hned jsem se složil s několika lidmi na Longero z DutyFree obchodu, plechovka tam vyšla na necelých 60 centů, což je v porovnání s Finskými cenami nic. Loď se houpala pořádně, vlny šplouchaly až do 6. patra na lodi. Nejen mi, pijáci Longera ale i dokonce i ostatní lidé měli problémy chodit na palubě lodi. Jakmile jsme dorazili do Tallinnu, hned jsme se ubytovali v hotelu, který je u přístavu. Hotel pěkný, pokoj se dvěma postelemi. Všechno pěkně zařízené, nemusel jsem si brát ani ručník nebo mýdlo, všechno bylo k dispozici. Samozřejmě, že jsme se první vydali na výzvědy do AlkoShopu. Estonsko, jak jsem se nyní dozvěděl je pro Finy země „Alkoholové turistiky“. Jezdí zde se jen opít, nakoupit zásoby chlastu nebo jídla. Alkoholové obchody jsou tady skoro na každém kroku a ceny jsou v porovnání s Finskem téměř poloviční. Třeba Becherovka je za 7€, Absolut vodka za 16€. Obchod vypadá jako klasický velkosklad, všude jen palety s chlastem. Pro tyto příležitosti si můžete koupit speciálně upravený vozíček, na který naskládáte několik kartonů piva a lahví. Kolem dokola stála pouze Finská auta, dodávky a mraky důchodců. Skutečně mě překvapilo, že i na lodi jsem potkával pouze opilé Finské důchodce.

Po obhlédnutí obchodu a nakoupení zásob na večer jsme se vydali do města. V Tallinnu je pěkné, velmi pěkné historické centrum. Plné úzkých uliček, město na vás dýchá středověkou atmosférou, díky mnoha stylovým hospůdkám a restauracím. Docela mě mrzí, že jsme do nějaké středověké krčmy nezapadli. Dále, čím je Tallinn významný jsou městské hradby a všechny bašty, věže a brány na nich. Dále je zde několik pěkných kostelů a katedrála Alexandra Něvského. Staré město jsme prošli poměrně rychle, viděli jsme snad všechny významné budovy, vánoční trhy, větrem vyvrácený vánoční strom a samozřejmě zmiňovaná alkoholové obchody. Neznámo proč ale mnoho názvů jsem byl schopen přeložit svou němčinou a Němec Erik dokonce potvrdil, že Estonské nápisy jsou velmi podobné východně německému dialektu. Na jídle jsme skončili v restauraci, kde měli XXL burger s hranolky za 3€, což je sice pěkná cena, ale maso bylo poměrně studené. Měl jsem hlad, takže mi to bylo jedno. Estonské pivo je podobně jako Finské poměrně škaredé. Až budu v Tallinnu příště, půjdu se najíst do restaurace v centru. Všem to doporučuji za oběd i s polévkou a vínem zaplatíte okolo 10€ a navíc si užijete atmosféru staré hospody. Estonsko je skutečně levné a příjemné. Dokonce počasí bylo pěkné. Sluníčko se nám, na rozdíl od Finska, rádo ukazovalo, škoda jen silného a studeného větru.

Po setmění jsme se vydali zpět na hotel, po cestě jsme přemýšleli kam zajdeme večer. Protože v pondělí byly otevřené jen dva kluby, zvítězila diskotéka jménem Venus, kde se podle internetu zdržují lidé ze všech koutů světa. Já, Valery, Erik, Steven a Francesco jsme začali pít na pokoji 225, předtím jsme si dali v Hotelu pizzu za 4€ a dostali pití zdarma. Když nás vyrušil hluk z chodby. Juppe, v té době už solidně napitý, zjistil že má přímo pod oknem pokoje vlajky visící na stěně hotelu. Nenapadlo ho nic lepšího než si Finskou vlajku prostě z okna vytáhnout a běhat s ní po chobě.

K večeru jsme se vydali do klubu Venus. O proti Finsku příjemná změna, žádné vstupné, žádné poplatky za šatnu, do půlnoci všechny drinky za poloviční cenu. Takže pivo stálo příjemných 1.75€. Bohužel v klubu byli pouze lidé z našeho výletu, v pondělí jsou v Estonsku kluby obvykle zavřené, protože nikdo nepaří. Kolem druhé ranní, už nás tam zbylo jen pár protože vyhazovači vyhodili dost lidí kvůli focení nebo tančení na stolech. Zůstala už jen naše čtyřka, teď už bez Stevena, který se ztratil někde v ulicích Tallinnu. Všichni měli pekelný hlad, takže jsme kromě obdivování nočního města hledali nějaké místo kde se můžeme najíst. Potkali jsme mladou Estonku, která byla nejspíš trošku opilá. Po asi patnácti minutovém uvažování řekla, že má vlastně taky hlad a že nám pomůže najít nějaký ruský Non-stop obchod. Poněkud mě vystrašilo, že jsme se vydali na úplně opačnou stranu než byl náš hotel. Asi po dvaceti minutách jsme dorazili k ruskému obchodu. Klasické sámoška, kde před vchodem spal jeden bezdomovec. Nakoupili jsme nějaké salámy, sendviče, pití a šli jsme hledat cestu na hotel. Estonka mezitím zmizela a bezdomovec s díky odmítl půlku sendviče, kterou mu dobrosrdečný Valery nabízel. Protože jsme moc netušili, kde přesně jsme a podle odhadů jsme mohli být tak 5 kilometrů od hotelu. Rozhodli jsme se zkusit taxi. Vzbudili jsme řidiče spícího ve svém taxíku, zeptali jsme se jestli by nás hodil do hotelu Portas a jaká by byla cena. Anglicky neuměl, rozuměl nejspíš jen „hotel Portas“ a „price?“. Řekl, že 5€ a odveze nás. Za pět euro taxík pro 4 lidi? To je zadarmo! Tak jsme nasedli, a jeli... no jeli, auto nestartovalo. Řidiče nic nerozhodilo a nějak nám ukázal, abychom mu pomohli roztlačit taxi. Pak motor naskočil a my jsme mohli jet. Problém byl, že jsme jeli úplně na opačnou cestu, než bychom očekávali. Určitě to nebyla nejkratší cesta na Hotel, projeli jsme velkou část města, proplétali se tmavými úzkými uličkami a nejednou se objevili před hotelem. Protože řidič ani nezapnul taxametr, řekl si o 5 euro a zase jel pryč. Nabyl jsem podezření, i podle jeho chování, že byl opilý a raději se snažil vyhnout místům, kde by mohla stát policie.

Ráno jsem úspěšně zaspal snídani, protože jsme ještě pokračovali na pokoji 225 a já jsem byl moc unavený, takže jsem si řek že se raději trošku vyspím. Poté co jsme vylezli z hotelu jsme šli hromadně nakoupit zásoby alkoholu a přesunuli se na loď. Tentokrát jsem ji trošku prozkoumal, udělal fotky z paluby. Cesta zpátky byla už poměrně nudná a ubíhala pomalu. Kecal jsem s Robertem, dalším Čechem z výpravy. Všichni jsme se váleli na chodbě, kolem chodili opilí Finští důchodci ve velmi extravagantním oblečením. A dokonce jsme potkali Ježíška! Který měl typický „Fathers Christmas voice“. Nejvíce zbořený byl na lodi Juppe, který se válel uprostřed chodby. Ráno mi pověděl, že strávil noc v policejní cele, protože ho nějak odchytli policajti jak se válel na ulici a vzali ho na záchytku. Naštěstí prý nic neplatil, takže příště nebude vůbec platit hotel, když v něm ani nespal. Jeho bratranec který tam byl s ním se mu celou dobu vysmíval. Policie ho nesebrala jen proto, že byl večer schopen se postavit na nohy a chudáka Juppeho nechal na pospas osudu. Takže Juppe celou noc nespal a ráno musel jít pěšky asi 10 kilometrů z policejní stanice do přístavu. Toto je prý naprosto normální a Finům se to v Estonsku stává často. Je to jakoby nenažraný Čech přijel do země, kde je všechno dvakrát levnější než ceny na které je zvyklý. Takže pro Finy je Tallinn místo kde se jezdí totálně opít a vyprázdnit kapsy.

Fotky z měho webového alba.

Přečíst celý článek

Výlet do Prahy (soutěž ACM-SPY)

Teď si možná říkáte, že to zní hodně divně. Psát o výletu do Prahy, ale skutečně jsem si výlet do Prahy udělal. Zvláštní, že když mám Prahu „doma“, na dosah ruky, tak jsem v matce měst byl naposledy ve třeťáku na výletě s gymplem. Teď jsem byl na výletě Finsko-Praha víceméně pracovně.

Po odevzdání bakalářské práce mě můj vedoucí dá se říct „dokopal“ k tomu, abych se přihlásil do soutěže ACM-SPY. Což je československá soutěž nejlepších diplomových a bakalářských prací. Před prázdninami jsem poslal svou práci a nový rozšířený abstrakt. Moje práce se zabývá lokalizaci čárových kódů v obraze, prakticky jsem použil poznatky všech možných lokalizátorů a navrhl, implementoval a otestoval nový algoritmus lokalizace. Ve výsledku je přesný a natolik rychlý, že dokáže kódy hledat v reálném čase. S touto prací už jsem také soutěžil na brněnském (Fekťáckém) EEICT.

Do září se porota, v zastoupení poměrně uznávaných lidí z IT fakult u nás, rozhodovala, kdo postoupí do dalších kol. Myslím, že tam bylo přihlášeno přes 200 bakalářský prací. Začátkem září jsem dostal od organizátorů mail, že jsem postoupil do druhého kola. Byl jsem potěšen, samozřejmě. Větší překvapení přišlo, když mi v půlce září přišel mail, že jsem postoupil do finále, které se koná koncem října v Praze. Dostat se mezi pět nejlepších v takové soutěži mě velmi příjemně překvapilo. Největší problém samozřejmě byl s dopravou. Já jsem ve Finsku, Praha je daleko a letenky jsou drahé. Pořadatelé psali, že cestu proplatí, ale bohužel nejsou schopni proplatit mi letenku za 7tisíc. Nakonec se našly peníze na naší fakultě, takže jsem měl zajištěnou dopravu a mohl jsem se soustředit na prezentaci své práce a další anglický článek, který půjde do, známého vědecko-IT časopisu ACM.

Ve škole tady ve Finsku byly docela fofry, takže jsem na článek a prezentaci neměl až tolik času. Článek jsem napsal během několika dnů, po korekci vedoucím a jednou ochotnou angličankou tady, jsem ho odeslal. Cesta proběhla celkem v pohodě. Vlak z Lappeenranty do Helsinek a následnou cestu na letiště už jsem měl zmáknutou. Spoje navazovaly dobře, takže jsem přijel na letiště asi o dvě a půl hodiny před odletem. Skoro hodinu jsem čekal než otevřou odbavovací přepážku. Cestoval jsem poměrně na lehko. Měl jsem jen prázdný bágl s finskými „suvenýry“ a notebook. Být na letišti dvě hodiny před odjezdem je docela nuda. Většinou tam nebývá pořádné internetové připojení zdarma, takže sedět před gatou je někdy skutečně nuda. Alespoň jsem mohl pracovat na prezentaci. S prezentací jsem si docela vyhrál, cvičil jsem si ji celou cestu do ČR a pak ještě v Praze. Nyní přichází podstatný bod cesty, v letadle jsem si dal po dlouhé době pořádné české pivo. V Praze jsem bydlel u bratránka v jeho „rezidenci“ na Vinohradech. Byt je kousek od Muzea, blízko metra, dostupnost parádní. Finále se konalo v Dejvicích na ČVUT FELU. Cestování po Praze je díky MHD poměrně pohodlné a rychlé. Nicméně pokud nemáte nějaké měsíční jízdné, tak se pěkně prodraží.

Soutěž se docela vyvedla. Se svou prezentací jsem byl spokojený. Pouze ke konci jsem se tam přeřekl, ale to nebylo nic tragického. Se svým výkladem jsme se měli vejít do 12 minut. Nicméně jsem ve finále nerozvíjel některé věci do detailů, takže jsem za necelých 9 minut domluvil. Poté přišla na řadu diskuse s porotou. Osobně jsem čekal otázky hlavně na to, jak to funguje, jaké mohou nastat chyby a podobně. Otázky byly spíše zaměřeny na to, jak se to dá reálně použít a prodat. Když odmyslím poměrně nepříjemnou otázku jednoho člena poroty na testování výsledků, kterou mi nějak neumožnil vysvětlit a utnul mě v půlce věty, tak i diskuse nebyla tak strašná. Pro mě to byla asi nejpřínosnější část. Teď už vím, že na nějakou diskusi je velmi těžké se připravit, protože nikdy nevíte jaké otázky porota vznese a co je bude zajímat. Do jisté míry se to dá předpovídat, ale je to nevyzpytatelné. Slajdy, které jsem měl připraveny k případným dotazům jsem skoro nevyužil. Po odprezentování a obědě nám porota přede všemi soutěžícími řekla své názory na naše práce a výkony. U mě se jim líbilo, že jsem udělal algoritmus, který funguje, má dobré výsledky, dokázal jsem ho otestovat na velké sadě testovacích dat, takže lze říci, že testy jsou spolehlivé a v neposlední řadě, že se jedná o nový mnou navržený algoritmus. Ostatní práce byly také velmi dobré, jednalo se o mobilní aplikaci pro Windows-phone, které má za úkol sledovat a motivovat děti v pohybu. Tohle byla nakonec vítězná aplikace, vypadalo to, že borci se sní už účastnili ImagineCupu. Podobných aplikací sice existuje spousty, ale tato byla zaměřená na dětského uživatele, takže vyzdvihnout by se asi dalo uživatelské rozhraní, které jsem ani neviděl a nebo jsem možná spíše z prezentace nepochopil, jestli se jedná o screenshoty aplikace a nebo nějaké návrhy a skici. Hlavní výhra putovala na slovenskou (pořádající) univerzitu, jmenovci ředitelky soutěže. Druhé místo obsadil kluk z MUNI, který dělal dalo by se říci google-earth, který funguje ve webovém prohlížeči z pomocí technologie Web-GL. Úctyhodné je především to, že půl roku tuto webovou aplikaci provozuje a už zaznamenal 90tisíc unikátních návštěv. Na třetím místě, osobně můj favorit, kolega z FITu, který pracoval na obměně optického pojítka RONJA za pomocí Fitkitu a FPGA, neznalým to nejspíše nic neřekne, ale pro mě je to něco zajímavého. Což dokazuje i to, že celé zařízení sám zkonstruoval, vylepšil a přidal mnohé možnosti, vytvořil fpga implementaci a dokonce mu to funguje a používá to doma. Na čtvrtém místě jsem se umístil já, se svým lokalizátorem. Což je vlastně algoritmus, který v digitálním obrázku nebo videu (video je vlastně sekvence obrázků), dokáže najít čárový kód, rychle (záleží na rozlišení ale řádově několik desítek milisekund) a přesně, tak aby ho poté mohla zpracovat čtečka čárových kódů. Na pátém místě, skončil borec z FELU, se svým simulátorem síťového provozu, i když se o sítě zajímám, moc jsem z jeho, dle mého názoru, nešťastné prezentace nepochopil. Možná je to spíše tím, že bych na takové věci použil jiné existující nástroje a nenapadlo by mě implementovat něco takového sám. Co mě docela překvapilo, bylo to že všechny práce, kromě našich dvou z FITu, byly součástí nějakého většího projektu a dělalo na něm vlastně více lidí, takže jsem někde pořádně nepochopil, co byl přínos toho člověka a co už patřilo do výsledné aplikace, na které pracoval už jako součást týmu. Celkově soutěž, obrovská zkušenost, poznání nových lidí, nová výzva ještě se vylepšit. Finálové práce byly všechny myslím si hodně promakané a vybírat tu nejlepší je hodně složité. Řekl bych, že rozdíly byly minimální. Už teď začínám přemýšlet, co tam ukážu s diplomkou.

Zbytek krátkého pobytu v Praze byl ve znamení setkání, nakupování a krátké prohlídky zajímavých míst staré Prahy. V pátek jsem s Jeníkem zašel na večeři a několik plzeňských dvanáctek. Nejvíce mě ranilo, když nás pan vrchní nalákal na dobré vepřové kolínko a pak se omlouval, že už teda není. V sobotu jsem strávil s rodiči, kteří se na mě přijeli podívat. Nakoupili jsme zásoby a potřebné věci na daleký sever. Večer jsme s bratránkem vyrazili na prohlídku Prahy, hlavně na projekce na Orloji a na nábřeží u Národního divadla, kde byli ve Vltavě promítáni delfíni. Na Staromáku jsme se setkali s tetou a pak jsme pokračovali noční Prahou domů. Musím říct, že jsem byl docela ve správný čas na správném místě, protože to promítání se v nekoná každý den.

Ráno v neděli jsem si sbalil věci, pořádný náklad a vyrazil jsem na letiště. Byl jsem šťastný, když jsem shodil u Drop offu svůj 23.5 kilogramový bágl (to víte, pivo, chlast a klobásy). Příruční zavazadlo jsem měl napěchované vším možným a vážilo hrubě přes limit. Naštěstí to nikdo nekontroloval a ani na můj nadměrný bágl nikdo nic neřekl. Nejvíce mě namíchl internet na letišti, který je zdarma pouze na 15 minut, naštěstí jsem nepřišel tak brzo a čekal jsem na nastupování asi jen půl hodiny. Cesta už byla klasicky nudná. V Helsinkách mi ujel vlak, protože autobus z letiště jel místo obvyklých 20-25 minut necelou tři-čtvrtě hodinu. Takže jsem na nástupišti čekal na další spoj něco málo přes dvě hodiny. Ve vlaku jsem se snažil dělat věci do školy a spát. Při vystopování z vlaku jsem kromě učitele OOP, který mě sám od sebe zdravil, potkal také Chuna. Chuan je kluk z Kolumbie a právě se vracel s výletu z Portugalska, kde se setkal se svými rodiči, tak jsme pokecali po cestě autobusem. Povídal, že mu ztratili kufr, takže jede jen z batohem a všechny věci má, bůh ví kde. Batoh mu dovezla letecká společnost asi o dva dny později. Doma už na mě všichni čekali, předal jsem dárky, vybalil klobásy, pivo a povyprávěl zážitky. A po dlouhé době se vyspal protože v Praze ani před Prahou jsem toho moc nenaspal.

Více fotek ze soutěže a z putování Prahou.

Přečíst celý článek

Anglie, Francie - Londýn, Cambridge, Paříž [z cest 7.4 - 13.4 2011]

Už na podzim za mnou přišla mamka, že pořádá pro školu zájezd do Londýna, jestli bych nechtěl jet s ní. Samozřejmě jsem neváhal ani vteřinu a souhlasil jsem. Na starém kontinentě, jménem Británie, jsem ještě nikdy nebyl, ale navštívit tuto zemi jsem měl v plánu už delší dobu. Nicméně ve Francii i Paříži už jsem byl ještě s gymplem a v té době jsem se zařekl, že autobusem nikam dál než do sousedních zemí nejedu, protože 24 hodin v autobuse je opravdu zabijáckých. Nakonec cesta nebyla tak strašná a dalo se to vydržet. Kniha, učení a spánek jsou dobrými společníky.

Výlet zajišťovala CK, ta poskytla průvodce, což byl velmi sympatický kluk stejně starý jako já, studující filosofii na UK. Šlo vidět, že už má několik zájezdů za sebou a svou práci odvedl na jedničku. Měli jsme také zajištěné jídlo, od paní kuchařky, která vařila v jednom z mobiliónů v AllHollows, kde jsme byli ubytováni. Spali jsme v karavanech pro 6 lidí s přistýlkami, bylo tam vše - sporák, mikrovlnka, rychlovarná konvice, toaleta, sprcha. Sice poněkud stísněné, ale dostačující.

První den jsme Přijeli do Londýna, vystoupili u Toweru a v plánu jsme měli prohlídku městské části City. Byl pátek a brzy ráno, zhruba do devíti hodin byly ulice prázdné, později jsme mohli zahlídnout běžce. Těch tam bylo opravdu mnoho, nejspíš trénovali na londýnský maraton, ale chvílemi jsem měl pocit, že každý Londýňan běhá. Prošli jsme takovou trasu a navštívili nejznámější památky. Nejprve Doky svaté Kateřiny, což byl největší přístav na Temži, nyní slouží hlavně pro hotely. Podívali jsme se na Tower Bridge a Tower of London, prošli se po nábřeží. Dále jsme šli k Monumentu, na kterém je také vyhlídka, ale bohužel byla zavřená. Pokračovali jsme k St.Paul's Cathedral. Vždycky jsem žil v domnění, že je kolem ní nějaký velký prostor, ve skutečnosti je za ní takový menší park a před katedrálou malinký plácek, ze kterého se nedá pořádně ani celá vyfotit. Dovnitř jsme nešli, jednak nabyl čas, a také tam bylo docela tučné vstupně. Poté jsme přešli přes Millenium Bridge, rozdělili jsme se na dvě skupiny, jedna šla do London Dungeonu a druhá, tedy já a spol., jsme navštívili muzeum na křižníku Belfast. Bylo v něm ukázáno jak vypadal život na bitevním křižníku královského námořnictva. V poledne jsme přešli přes Tower Bridge a zamířili do Toweru.Na prohlídku jsme měli jen hodinu a půl, ovšem Tower je tak na půldenní prohlídku. Viděli jsme korunovační klenoty, beefeatery a tři věže. Musím říct, že mě to poněkud zklamalo. Od Toweru jsem čekal hlavně pěknou expozici vězení a mučících nástrojů, ty jsem ale nenašel. Logicky jsem hledal v Bloody Tower (executioners exibithion) a Bauchamp Tower (prisoners exhibition). Tam byly pouze tabule, kde se daly přečíst sice zajímavé informace nebo příběhy vězňů, ale z nástrojů jsem viděl pouze skřipec. Nejvíce toho bylo k vidění ve White Tower, který jsem proběhl v posledních patnácti minutách. Odpoledne jsme měli ještě v plánu navštívit Greenwichskou observatoř,kvůli poruše metra jsme museli jít kus pěšky, a přišli tak deset minut po zavření. Na druhou stranu, jsem šli pěším podchodem pod Temží a navštívili námořní muzeum. Zahrady okolo observatoře jsou nádherné.

Co se týče takových postřehů z života Londýňanů a Londýna obecně. Překvapilo mě, jak jsou ulice malé a stísněné, dokonce i hlavní cesty jsou dvouproudové. Přesto doprava v centru nekolabuje, horší je to na výjezdech, kde bývají zácpy. Lidé jsou strašně uspěchaní, ty fofry, když ráno valili do práce byly neskutečné. Naproti tomu, když je čas oběda nebo mají volno, tak využijí každou zelenou plochu, sednou si na trávu a buď jen relaxují nebo třeba obědvají. To ale tak, že se park skutečně naplní a je tam hlava na hlavě.

Další den jsme navštívili Cambridge, kde byla našim cílem místa jako Great St Mary church, St. John's a Kings College a Duxford, kde je muzeum letectví a vojenské techniky. Muzeum ocení především kluci, já jsem konečně viděl na živo Blackbirda a byl jsem i v Concordu. Jsou tam vyřazená letadla a tanky, převážně vojenské typy. Toto muzeum je návštěvou klidně na celý den. Já jsem stihl doslova proletět čtyři pavilony asi z desíti. Líbilo se mi, že podobně jako v námořním muzeu je i zde mnoho interaktivních výstav, kde si člověk může zkusit jak funguje třeba křídlo nebo plachtění, případně mnoho simulací letadel, střelby a mnoho dalšího. Dětem se to moc líbí.
V Cambridge bylo hlavní atrakcí nakupování a prohlídka města. V sportovním obchodě jsou pravidelné výprodeje, tak jsem si rozšířil svou garderóbu. Doporučen nám byl takzvaný matematický most, který je postaven bez jediného hřebíku a dřeva v něm jsou jen zapasována. Ten na mě ale příliš velký dojem neudělal, vypadá jako obyčejná lávka. Jako všude v Anglii i zde bylo mraky lidí v parcích i na ulicích a v obchodech. Cambridge je ale nádherným studentským městem, i když si nedokážu představit, jak v takových historických budovách studium probíhá.

Poslední den v Londýně jsme navštívili část Westminster. Kde jsou Big Ben, Houses of Parliament, Downing street, Museum Sherlocka Holmese, White gardens, Westminster Abby, Buckinghamský palác a nebo Hyde park. Celá část je moc pěkná a je zde moc zajímavých míst. Výměna stráží u Buckingham palace je dívatelná pouze ze předních řad, ale pokud tam člověk nepříjde tak dvě hodiny před, není nic vidět. My jsme viděli pouze pochodující pluky granátníků v beranicích a odcházející dechovku. Výměnu stráží jsme však viděli u Toweru a Household cavalery museum. V obou případech byl na stáži černoch, aneb "God saves the Queen".

Největším zážitkem byl pro mě Speakers corner v Hyde parku, kde lidé vyjadřují své názory a je to takový debatní kroužek, kde se můžete i zapojit. Vydržel bych tam i hodiny, většina lidí tam jsou asi náboženští fanatici, protože minimálně tři lidé mluvili něco o Ježíšovi. Ty ale nikdo neposlouchal. Zajímavý byl nějaký rakouský ekonom, který povídal o finanční situaci Anglie vs Rakousko a černoch mluvící o rasismu. To bylo spíše zábavné než seriózní. Jako zlatý hřeb jsme šli navštívit muzeum voskových figurín Madame Tussauds. To byl spíše takový kulturně zábavný zážitek, dětem se to líbilo nejvíce.

Poslední den jsme navštívili Paříž, kde už jsem byl, takže všechny památky jsem znal. Avšak teď jsem měl možnost leccos poznat z jiného pohledu. Nemohli jsme vynechat Eiffelovu věž, Notter Dam, Pompidou, také jsme měli projížďku na lodi po Seině. Mě se líbila procházka noční a večerní Paříží a Louverem, kde to i v noci žije. Zajímavé je, že na rozdíl od Londýna ,je v Paříži strašný nepořádek. V Londýně, všechna čest, byly ulice čisté a bez odpadků. V Paříži je také méně bezpečno, hodně otravných band většinou Arabů a černochů. V Londýně se mi tedy nestalo, že mě zastavila nějaká žebrající babka a podobně. Co mě na Paříži nejvíce znechutilo, byla obsluha ve fast-foodu, kde relativně mladá holka neuměla vůbec anglicky a nerozuměla ani slovům jako right, ice-cream, giant nebo milk. Proto jsem místo zmrzliny dostal kapučíno. Celkový dojem ze zájezdu byl skvělý. Náramně jsem si to užil, v Anglii jsem využil i angličtinu, ve Francii to nemělo cenu ani zkoušet. V létě jedu zas. Prohlídnout si to, co jsem nestihl nebo neměl tolik času a hlavně nakoupit, značkové oblečení a sportovní vybavení,to je tam znatelně levnější. Dokonce i jídlo v supermarketech v přepočtu nevychází o moc dráž než u nás a letenka do Stanstedu se dá sehnat za 800 korun. Takže v létě prohlídnu další části Londýna.

Fotky jsou k dispozici na mém picassawebu.

Přečíst celý článek