Teď si možná říkáte, že to zní hodně divně. Psát o výletu do Prahy, ale skutečně jsem si výlet do Prahy udělal. Zvláštní, že když mám Prahu „doma“, na dosah ruky, tak jsem v matce měst byl naposledy ve třeťáku na výletě s gymplem. Teď jsem byl na výletě Finsko-Praha víceméně pracovně.
Po odevzdání bakalářské práce mě můj vedoucí dá se říct „dokopal“ k tomu, abych se přihlásil do soutěže ACM-SPY. Což je československá soutěž nejlepších diplomových a bakalářských prací. Před prázdninami jsem poslal svou práci a nový rozšířený abstrakt. Moje práce se zabývá lokalizaci čárových kódů v obraze, prakticky jsem použil poznatky všech možných lokalizátorů a navrhl, implementoval a otestoval nový algoritmus lokalizace. Ve výsledku je přesný a natolik rychlý, že dokáže kódy hledat v reálném čase. S touto prací už jsem také soutěžil na brněnském (Fekťáckém) EEICT.
Do září se porota, v zastoupení poměrně uznávaných lidí z IT fakult u nás, rozhodovala, kdo postoupí do dalších kol. Myslím, že tam bylo přihlášeno přes 200 bakalářský prací. Začátkem září jsem dostal od organizátorů mail, že jsem postoupil do druhého kola. Byl jsem potěšen, samozřejmě. Větší překvapení přišlo, když mi v půlce září přišel mail, že jsem postoupil do finále, které se koná koncem října v Praze. Dostat se mezi pět nejlepších v takové soutěži mě velmi příjemně překvapilo. Největší problém samozřejmě byl s dopravou. Já jsem ve Finsku, Praha je daleko a letenky jsou drahé. Pořadatelé psali, že cestu proplatí, ale bohužel nejsou schopni proplatit mi letenku za 7tisíc. Nakonec se našly peníze na naší fakultě, takže jsem měl zajištěnou dopravu a mohl jsem se soustředit na prezentaci své práce a další anglický článek, který půjde do, známého vědecko-IT časopisu ACM.
Ve škole tady ve Finsku byly docela fofry, takže jsem na článek a prezentaci neměl až tolik času. Článek jsem napsal během několika dnů, po korekci vedoucím a jednou ochotnou angličankou tady, jsem ho odeslal. Cesta proběhla celkem v pohodě. Vlak z Lappeenranty do Helsinek a následnou cestu na letiště už jsem měl zmáknutou. Spoje navazovaly dobře, takže jsem přijel na letiště asi o dvě a půl hodiny před odletem. Skoro hodinu jsem čekal než otevřou odbavovací přepážku. Cestoval jsem poměrně na lehko. Měl jsem jen prázdný bágl s finskými „suvenýry“ a notebook. Být na letišti dvě hodiny před odjezdem je docela nuda. Většinou tam nebývá pořádné internetové připojení zdarma, takže sedět před gatou je někdy skutečně nuda. Alespoň jsem mohl pracovat na prezentaci. S prezentací jsem si docela vyhrál, cvičil jsem si ji celou cestu do ČR a pak ještě v Praze. Nyní přichází podstatný bod cesty, v letadle jsem si dal po dlouhé době pořádné české pivo. V Praze jsem bydlel u bratránka v jeho „rezidenci“ na Vinohradech. Byt je kousek od Muzea, blízko metra, dostupnost parádní. Finále se konalo v Dejvicích na ČVUT FELU. Cestování po Praze je díky MHD poměrně pohodlné a rychlé. Nicméně pokud nemáte nějaké měsíční jízdné, tak se pěkně prodraží.
Soutěž se docela vyvedla. Se svou prezentací jsem byl spokojený. Pouze ke konci jsem se tam přeřekl, ale to nebylo nic tragického. Se svým výkladem jsme se měli vejít do 12 minut. Nicméně jsem ve finále nerozvíjel některé věci do detailů, takže jsem za necelých 9 minut domluvil. Poté přišla na řadu diskuse s porotou. Osobně jsem čekal otázky hlavně na to, jak to funguje, jaké mohou nastat chyby a podobně. Otázky byly spíše zaměřeny na to, jak se to dá reálně použít a prodat. Když odmyslím poměrně nepříjemnou otázku jednoho člena poroty na testování výsledků, kterou mi nějak neumožnil vysvětlit a utnul mě v půlce věty, tak i diskuse nebyla tak strašná. Pro mě to byla asi nejpřínosnější část. Teď už vím, že na nějakou diskusi je velmi těžké se připravit, protože nikdy nevíte jaké otázky porota vznese a co je bude zajímat. Do jisté míry se to dá předpovídat, ale je to nevyzpytatelné. Slajdy, které jsem měl připraveny k případným dotazům jsem skoro nevyužil. Po odprezentování a obědě nám porota přede všemi soutěžícími řekla své názory na naše práce a výkony. U mě se jim líbilo, že jsem udělal algoritmus, který funguje, má dobré výsledky, dokázal jsem ho otestovat na velké sadě testovacích dat, takže lze říci, že testy jsou spolehlivé a v neposlední řadě, že se jedná o nový mnou navržený algoritmus. Ostatní práce byly také velmi dobré, jednalo se o mobilní aplikaci pro Windows-phone, které má za úkol sledovat a motivovat děti v pohybu. Tohle byla nakonec vítězná aplikace, vypadalo to, že borci se sní už účastnili ImagineCupu. Podobných aplikací sice existuje spousty, ale tato byla zaměřená na dětského uživatele, takže vyzdvihnout by se asi dalo uživatelské rozhraní, které jsem ani neviděl a nebo jsem možná spíše z prezentace nepochopil, jestli se jedná o screenshoty aplikace a nebo nějaké návrhy a skici. Hlavní výhra putovala na slovenskou (pořádající) univerzitu, jmenovci ředitelky soutěže. Druhé místo obsadil kluk z MUNI, který dělal dalo by se říci google-earth, který funguje ve webovém prohlížeči z pomocí technologie Web-GL. Úctyhodné je především to, že půl roku tuto webovou aplikaci provozuje a už zaznamenal 90tisíc unikátních návštěv. Na třetím místě, osobně můj favorit, kolega z FITu, který pracoval na obměně optického pojítka RONJA za pomocí Fitkitu a FPGA, neznalým to nejspíše nic neřekne, ale pro mě je to něco zajímavého. Což dokazuje i to, že celé zařízení sám zkonstruoval, vylepšil a přidal mnohé možnosti, vytvořil fpga implementaci a dokonce mu to funguje a používá to doma. Na čtvrtém místě jsem se umístil já, se svým lokalizátorem. Což je vlastně algoritmus, který v digitálním obrázku nebo videu (video je vlastně sekvence obrázků), dokáže najít čárový kód, rychle (záleží na rozlišení ale řádově několik desítek milisekund) a přesně, tak aby ho poté mohla zpracovat čtečka čárových kódů. Na pátém místě, skončil borec z FELU, se svým simulátorem síťového provozu, i když se o sítě zajímám, moc jsem z jeho, dle mého názoru, nešťastné prezentace nepochopil. Možná je to spíše tím, že bych na takové věci použil jiné existující nástroje a nenapadlo by mě implementovat něco takového sám. Co mě docela překvapilo, bylo to že všechny práce, kromě našich dvou z FITu, byly součástí nějakého většího projektu a dělalo na něm vlastně více lidí, takže jsem někde pořádně nepochopil, co byl přínos toho člověka a co už patřilo do výsledné aplikace, na které pracoval už jako součást týmu. Celkově soutěž, obrovská zkušenost, poznání nových lidí, nová výzva ještě se vylepšit. Finálové práce byly všechny myslím si hodně promakané a vybírat tu nejlepší je hodně složité. Řekl bych, že rozdíly byly minimální. Už teď začínám přemýšlet, co tam ukážu s diplomkou.
Zbytek krátkého pobytu v Praze byl ve znamení setkání, nakupování a krátké prohlídky zajímavých míst staré Prahy. V pátek jsem s Jeníkem zašel na večeři a několik plzeňských dvanáctek. Nejvíce mě ranilo, když nás pan vrchní nalákal na dobré vepřové kolínko a pak se omlouval, že už teda není. V sobotu jsem strávil s rodiči, kteří se na mě přijeli podívat. Nakoupili jsme zásoby a potřebné věci na daleký sever. Večer jsme s bratránkem vyrazili na prohlídku Prahy, hlavně na projekce na Orloji a na nábřeží u Národního divadla, kde byli ve Vltavě promítáni delfíni. Na Staromáku jsme se setkali s tetou a pak jsme pokračovali noční Prahou domů. Musím říct, že jsem byl docela ve správný čas na správném místě, protože to promítání se v nekoná každý den.
Ráno v neděli jsem si sbalil věci, pořádný náklad a vyrazil jsem na letiště. Byl jsem šťastný, když jsem shodil u Drop offu svůj 23.5 kilogramový bágl (to víte, pivo, chlast a klobásy). Příruční zavazadlo jsem měl napěchované vším možným a vážilo hrubě přes limit. Naštěstí to nikdo nekontroloval a ani na můj nadměrný bágl nikdo nic neřekl. Nejvíce mě namíchl internet na letišti, který je zdarma pouze na 15 minut, naštěstí jsem nepřišel tak brzo a čekal jsem na nastupování asi jen půl hodiny. Cesta už byla klasicky nudná. V Helsinkách mi ujel vlak, protože autobus z letiště jel místo obvyklých 20-25 minut necelou tři-čtvrtě hodinu. Takže jsem na nástupišti čekal na další spoj něco málo přes dvě hodiny. Ve vlaku jsem se snažil dělat věci do školy a spát. Při vystopování z vlaku jsem kromě učitele OOP, který mě sám od sebe zdravil, potkal také Chuna. Chuan je kluk z Kolumbie a právě se vracel s výletu z Portugalska, kde se setkal se svými rodiči, tak jsme pokecali po cestě autobusem. Povídal, že mu ztratili kufr, takže jede jen z batohem a všechny věci má, bůh ví kde. Batoh mu dovezla letecká společnost asi o dva dny později. Doma už na mě všichni čekali, předal jsem dárky, vybalil klobásy, pivo a povyprávěl zážitky. A po dlouhé době se vyspal protože v Praze ani před Prahou jsem toho moc nenaspal.Více fotek ze soutěže a z putování Prahou.
