Pojede se na výlet! Kam? No přece do Lappeenranty. Proč? No protože tam budeme studovat... 23.srpen 2011 byl pro mě důležitý den. Měl jsem opustit rodnou zemi a na rok odcestovat studovat do severského Finska. Letenku jsem měl koupenou 3 měsíce do předu od společnosti Lufthansa. Zpáteční letenka mě vyšla zhruba na 4200,-. Letěl jsem z Prahy do Mnichova a v Mnichově přesedal na let do Helsinek. Poslední část cesty Helsinki-Lappeenranta jsem se rozhodl jet vlakem.
Letecky
Co se týče letadla, tak to byl můj první let. Nejvíce jsem se bál toho, že se ztratím někde na letišti. Což ale byly zbytečné obavy protože na všechno je dobře značené. Cedule vás pěkně navedou, kam potřebujete, vlastně stačí znát číslo gate, ze které odlétá vaše letadlo a to hledat. Další obavy byly o zavazadla. Mohl jsem si vzít 23kg zavazadlo o rozměrech nepřesahující součet tří stran 158cm. A dále příruční zavazadlo 44x55x20cm o váze do 8kg. Měl jsem strach, že zavazadlo bude velké nebo těžké, nějakým způsobem neprojde kontrolou a budu muset něco odebrat. Krosnu jsem měl doma naváženou na 18 kg a příruční zavazadlo na 6kg. Rozměry mírně přesahovaly ale na stránkách Lufthansy jsem se dozvěděl, že pokud nepřesahují více jak 5cm na každé straně, tak je to v pořádku. Nakonec je možnost vzít si s sebou ještě brašnu na laptop nebo malý batoh, kabelku či šálu nebo kameru. Měl jsem tedy brašnu s notebookem. Původně jsem si myslel, že je možné mít tam pouze notebook, později jsem však našel, že obsah „dodatečného zavazadla“ může být jakýkoliv. Já jsem tam měl pouze noťas a nabíječku.
Měl jsem koupenou elektronickou letenku. Check-in jsem provedl odpoledne před odletem, vybral jsem si sedadla u okna a vytiskl si boarding pas. Ráno jsme vyrazili z kolejí na letiště, cesta byla rychlá, protože v pět hodin ráno v Praze zdechl pes. Vyzbrojen radami od strejdy jsem se tedy rozloučil s rodiči a vydal se na Terminál 2 v pražské Ruzyni. Nejprve odbavili zavazadlo, které vážilo 19kg, asi kvůli bublinkovému obalu, kterým jsem krosnu omotal, aby mi ji zlí nosiči zavazadel neponičili. Dostal jsem na letenku lístek o zavazadlu, které letělo až do Helsinek. Prošel jsem první kontrolou, kde chtěli vidět pouze pas a letenku. Poslední byla bezpečnostní kontrola, kde jsem musel sundat všechny kovové předměty: mince, klíče... znáte to. Byl jsem tam však trochu zmaten. Všude bylo moc lidí a byla poměrně tlačenice. K dispozici byly pouze dvě brány. Každý odložil své věci na pás, buď do připravených vaniček nebo jen tak samotné. Poprvé jsem prošel bránou a zapípal jsem, po sundání pásku bylo vše OK a mohl jsem pokračovat. Na nasazení pásku nebyl čas, protože už se na mě strkal nějaký asiat a ochranka mi řekla ať se klidím pryč. Byl jsem z toho mírně zaskočen, nikdo neřekl jaké zavazadlo a předměty mám kam dát, nikdo mi vlastně neřekl vůbec nic. Pouze po prvním zapípání se zeptal jestli nemám pásek a posléze jestli bych mohl opustit prostor.
Poslední úkol byl najít gate C12, což nebylo vůbec těžké a dále už jen čekat na nástup do letadla. Po té co jsem ukázal jsem slečně u přepážky letenku, mě vpustila do letištního prostoru, kde nás autobus odvezl k letadlu. Nejprve jsem si myslel, že se jedná o nějaký blbý vtip a jedeme do Mnichova autobusem. Říkal jsem si jestli není třeba nějaké výluka:D Ale všechno dopadlo dobře a za chvíli jsem se mohl posadit do Avra RJ85, což byla malá rachotina cca. Pro 70 lidí. Vedle mě seděl blonďatý chlapík v šortkách a tričku, vypadal na Němce. Říkal jsem si „Hmm Bavor se vrací domů“. Ale po chvilce se dal do řeči. Ukázalo se že je z USA z Texasu a je profesor oceánogeologie na nějaké texaské univerzitě. Byl to docela sympaťák mluvili jsme spolu celou cestu. Vracel se z oceánografické konference v Praze, což nechápu proč zrovna Praha pořádá takové konference. České jídlo se mu nelíbilo, protože bylo prý přesolené, ale pivo mu chutnalo. Popovídali jsme si docela se i nasmáli. Dokonce mi pochválil mojí angličtinu. V prvním letadle jsem dostal müsli tyčinku a mohl jsem si vybrat kávu, čaj nebo vodu.
Dojmy z letu byly zvláštní, čekal jsem, že letadlo bude “kopat“ a skákat. Ve skutečnosti se mi létání moc líbilo. Trochu nepříjemný byl pouze první vzlet, to jak se letadlo odlepí od země a prudce začne nabírat výšku byl pro mě nový pocit. Nakonec jsem si to ale užil, bylo to jako na nějaké horské dráze :). Při přistání jsem necítil žádné otřesy, pouze to bylo jako bychom přejeli přes dva retardéry.
Na mnichovském letišti byla pouze letadla společnosti Lufthansa a všechny ostatní dopravní prostředky byly z továren Mercedesu. Přestoupení bylo jednoduché, opět jsem sledoval pouze číslo G12, za 10 minut od přistání jsem byl na místě, vzal jsem si na čtení německé noviny a čekal. Do Helsinek nás vezl Airbus A320, což bylo větší letadlo než Avro. Na palubu jsem si nevzal, kromě německých novin, žádné čtení nebo zábavu. Po tom co jsem přečetl všechny instruktážní materiály, jsem se začal trošku nudit a pospával jsem. Zkoušel jsem navázat komunikaci s vedle sedící paní, ale bohužel neuměla anglicky a myslela si, že chci aby mě pustila na záchod. Na oběd se podávalo ovoce s jogurtem a ovesnými vločkami. Letušky mluvily se silným německým přízvukem, takže jim moc nebylo rozumět. Říká se, že letušky jsou pěkné, já jsem si za celou cestu všiml pouze jedné pěkné letušky. Letušky ukazovali jak nasazovat dýchací masku, tak jsem se trošku vystrašil, ale k žádnému poklesu kyslíku v kabině nedošlo.
Během letu jsem viděl až Alpy. Jakmile jsme byli nad mraky, říkal jsem si „To sluníčko peče, tam musí být vedro na tom křídle“. Když jsem si ale všiml, že okýnko z venku zamrzá uvědomil jsem si, že na opalování to nebude.
Co se týče letadla, tak to byl můj první let. Nejvíce jsem se bál toho, že se ztratím někde na letišti. Což ale byly zbytečné obavy protože na všechno je dobře značené. Cedule vás pěkně navedou, kam potřebujete, vlastně stačí znát číslo gate, ze které odlétá vaše letadlo a to hledat. Další obavy byly o zavazadla. Mohl jsem si vzít 23kg zavazadlo o rozměrech nepřesahující součet tří stran 158cm. A dále příruční zavazadlo 44x55x20cm o váze do 8kg. Měl jsem strach, že zavazadlo bude velké nebo těžké, nějakým způsobem neprojde kontrolou a budu muset něco odebrat. Krosnu jsem měl doma naváženou na 18 kg a příruční zavazadlo na 6kg. Rozměry mírně přesahovaly ale na stránkách Lufthansy jsem se dozvěděl, že pokud nepřesahují více jak 5cm na každé straně, tak je to v pořádku. Nakonec je možnost vzít si s sebou ještě brašnu na laptop nebo malý batoh, kabelku či šálu nebo kameru. Měl jsem tedy brašnu s notebookem. Původně jsem si myslel, že je možné mít tam pouze notebook, později jsem však našel, že obsah „dodatečného zavazadla“ může být jakýkoliv. Já jsem tam měl pouze noťas a nabíječku.
Měl jsem koupenou elektronickou letenku. Check-in jsem provedl odpoledne před odletem, vybral jsem si sedadla u okna a vytiskl si boarding pas. Ráno jsme vyrazili z kolejí na letiště, cesta byla rychlá, protože v pět hodin ráno v Praze zdechl pes. Vyzbrojen radami od strejdy jsem se tedy rozloučil s rodiči a vydal se na Terminál 2 v pražské Ruzyni. Nejprve odbavili zavazadlo, které vážilo 19kg, asi kvůli bublinkovému obalu, kterým jsem krosnu omotal, aby mi ji zlí nosiči zavazadel neponičili. Dostal jsem na letenku lístek o zavazadlu, které letělo až do Helsinek. Prošel jsem první kontrolou, kde chtěli vidět pouze pas a letenku. Poslední byla bezpečnostní kontrola, kde jsem musel sundat všechny kovové předměty: mince, klíče... znáte to. Byl jsem tam však trochu zmaten. Všude bylo moc lidí a byla poměrně tlačenice. K dispozici byly pouze dvě brány. Každý odložil své věci na pás, buď do připravených vaniček nebo jen tak samotné. Poprvé jsem prošel bránou a zapípal jsem, po sundání pásku bylo vše OK a mohl jsem pokračovat. Na nasazení pásku nebyl čas, protože už se na mě strkal nějaký asiat a ochranka mi řekla ať se klidím pryč. Byl jsem z toho mírně zaskočen, nikdo neřekl jaké zavazadlo a předměty mám kam dát, nikdo mi vlastně neřekl vůbec nic. Pouze po prvním zapípání se zeptal jestli nemám pásek a posléze jestli bych mohl opustit prostor.
Poslední úkol byl najít gate C12, což nebylo vůbec těžké a dále už jen čekat na nástup do letadla. Po té co jsem ukázal jsem slečně u přepážky letenku, mě vpustila do letištního prostoru, kde nás autobus odvezl k letadlu. Nejprve jsem si myslel, že se jedná o nějaký blbý vtip a jedeme do Mnichova autobusem. Říkal jsem si jestli není třeba nějaké výluka:D Ale všechno dopadlo dobře a za chvíli jsem se mohl posadit do Avra RJ85, což byla malá rachotina cca. Pro 70 lidí. Vedle mě seděl blonďatý chlapík v šortkách a tričku, vypadal na Němce. Říkal jsem si „Hmm Bavor se vrací domů“. Ale po chvilce se dal do řeči. Ukázalo se že je z USA z Texasu a je profesor oceánogeologie na nějaké texaské univerzitě. Byl to docela sympaťák mluvili jsme spolu celou cestu. Vracel se z oceánografické konference v Praze, což nechápu proč zrovna Praha pořádá takové konference. České jídlo se mu nelíbilo, protože bylo prý přesolené, ale pivo mu chutnalo. Popovídali jsme si docela se i nasmáli. Dokonce mi pochválil mojí angličtinu. V prvním letadle jsem dostal müsli tyčinku a mohl jsem si vybrat kávu, čaj nebo vodu.
Dojmy z letu byly zvláštní, čekal jsem, že letadlo bude “kopat“ a skákat. Ve skutečnosti se mi létání moc líbilo. Trochu nepříjemný byl pouze první vzlet, to jak se letadlo odlepí od země a prudce začne nabírat výšku byl pro mě nový pocit. Nakonec jsem si to ale užil, bylo to jako na nějaké horské dráze :). Při přistání jsem necítil žádné otřesy, pouze to bylo jako bychom přejeli přes dva retardéry.
Na mnichovském letišti byla pouze letadla společnosti Lufthansa a všechny ostatní dopravní prostředky byly z továren Mercedesu. Přestoupení bylo jednoduché, opět jsem sledoval pouze číslo G12, za 10 minut od přistání jsem byl na místě, vzal jsem si na čtení německé noviny a čekal. Do Helsinek nás vezl Airbus A320, což bylo větší letadlo než Avro. Na palubu jsem si nevzal, kromě německých novin, žádné čtení nebo zábavu. Po tom co jsem přečetl všechny instruktážní materiály, jsem se začal trošku nudit a pospával jsem. Zkoušel jsem navázat komunikaci s vedle sedící paní, ale bohužel neuměla anglicky a myslela si, že chci aby mě pustila na záchod. Na oběd se podávalo ovoce s jogurtem a ovesnými vločkami. Letušky mluvily se silným německým přízvukem, takže jim moc nebylo rozumět. Říká se, že letušky jsou pěkné, já jsem si za celou cestu všiml pouze jedné pěkné letušky. Letušky ukazovali jak nasazovat dýchací masku, tak jsem se trošku vystrašil, ale k žádnému poklesu kyslíku v kabině nedošlo.
Během letu jsem viděl až Alpy. Jakmile jsme byli nad mraky, říkal jsem si „To sluníčko peče, tam musí být vedro na tom křídle“. Když jsem si ale všiml, že okýnko z venku zamrzá uvědomil jsem si, že na opalování to nebude.
Helsinki
Po přistání v Helsinkách jsem se převlékl do kraťasů, sandálů a košile. Kvůli tomu na mě každý ve městě koukal jako na klauna. Zvláštní bylo, že na všech letištích byly nádherně udržované záchody, pouze v Helsinkách jsem měl pocit jako bych byl někde na veřejných toaletách u nás. První úkol bylo najít zavazadlo. Našel jsem tabuli, která říkala kde jsou jaké tašky z jakých letadel, chvíli mi trvalo najít můj let, protože se střídal v jednom políčku s dalšími a napoprvé jsem si toho nevšiml. Na výdejním místě 1A jsem poté našel svůj batoh, jak si v klidu jezdil na černém páse. Nebyl nijak poškozený což bylo dobře. Pouze jsem ho vzal a odešel. Doufám, že jsem nikde nemusel odevzdávat štítek z letenky nebo z batohu. Před letištěm čekal autobus 61, který jezdí do Tikkurila-Train station, takže jsem na něj nasedl. Řidič uměl anglicky, tak mi řekl, že lístek stojí 2.5 a pojedeme na konečnou. Nejprve jsem jel sám, později přistoupily nějaké černé děti, asi jely ze školy. Na nádraží, nebo spíš zastávce, jsem si dal věci do úschovny a šel se podívat po městě. Během hodiny jsem našel pouze pár pěkných budov a jeden parčík. Byl jsem spíše v okrajové části města, takže žádné historické budovy jsem neobjevil. Dal jsem si nějaké meníčko ve fastfoodu. Bohužel Obsluha neuměla anglicky, tak volala nějakou jinou paní, která už uměla perfektně. Na zastávce jsem potkal pár Portugalců, kteří také jeli do Lappeenranty. Poznal jsem to podle složek univerzity, které měli stejné jako já. Jeli ale pozdějším vlakem. Po jídle jsem si šel koupit lístek. Na slevu jsem potřeboval finskou studentskou kartu, kterou jsem neměl, tak jsem platil plnou palbu 45euro za dvou hodinou cestu v Pendolinu. Zvláštní bylo, že jsem dostal přímo číslo vagónu a sedadla na kterém budu sedět. Sedadlo bylo komfortní, s integrovaným polštářkem a po celém vlaku bylo wi-fi připojení. Na obrazovce ukazovali trasu a aktuální rychlost, která se pohybovala kolem 210km/h.
Po přistání v Helsinkách jsem se převlékl do kraťasů, sandálů a košile. Kvůli tomu na mě každý ve městě koukal jako na klauna. Zvláštní bylo, že na všech letištích byly nádherně udržované záchody, pouze v Helsinkách jsem měl pocit jako bych byl někde na veřejných toaletách u nás. První úkol bylo najít zavazadlo. Našel jsem tabuli, která říkala kde jsou jaké tašky z jakých letadel, chvíli mi trvalo najít můj let, protože se střídal v jednom políčku s dalšími a napoprvé jsem si toho nevšiml. Na výdejním místě 1A jsem poté našel svůj batoh, jak si v klidu jezdil na černém páse. Nebyl nijak poškozený což bylo dobře. Pouze jsem ho vzal a odešel. Doufám, že jsem nikde nemusel odevzdávat štítek z letenky nebo z batohu. Před letištěm čekal autobus 61, který jezdí do Tikkurila-Train station, takže jsem na něj nasedl. Řidič uměl anglicky, tak mi řekl, že lístek stojí 2.5 a pojedeme na konečnou. Nejprve jsem jel sám, později přistoupily nějaké černé děti, asi jely ze školy. Na nádraží, nebo spíš zastávce, jsem si dal věci do úschovny a šel se podívat po městě. Během hodiny jsem našel pouze pár pěkných budov a jeden parčík. Byl jsem spíše v okrajové části města, takže žádné historické budovy jsem neobjevil. Dal jsem si nějaké meníčko ve fastfoodu. Bohužel Obsluha neuměla anglicky, tak volala nějakou jinou paní, která už uměla perfektně. Na zastávce jsem potkal pár Portugalců, kteří také jeli do Lappeenranty. Poznal jsem to podle složek univerzity, které měli stejné jako já. Jeli ale pozdějším vlakem. Po jídle jsem si šel koupit lístek. Na slevu jsem potřeboval finskou studentskou kartu, kterou jsem neměl, tak jsem platil plnou palbu 45euro za dvou hodinou cestu v Pendolinu. Zvláštní bylo, že jsem dostal přímo číslo vagónu a sedadla na kterém budu sedět. Sedadlo bylo komfortní, s integrovaným polštářkem a po celém vlaku bylo wi-fi připojení. Na obrazovce ukazovali trasu a aktuální rychlost, která se pohybovala kolem 210km/h.
Lappeenranta
Po příjezdu do Lappeenranty mě měl vyzvednout tutor. Oslovil mě nějaký kluk, jestli jsem Pavel a že pro mě přijel. Šli jsme k jeho autu, naložili věci do kufru. Předal mi složku na které stálo: „Pawel Szimanik“. Tak jsem řekl že to nejsem já a chudák Fin byl v koncích, řekl pouze „Wrong Pavel? Ohhh Nooo“ A už mě lifroval z auta ven. Naštěstí to viděl můj tutor Lassi, který mě hned vyzvedl a už jsem nastoupil do správného auta. Říkal jsem mu, že jsem myslel, že poslal někoho místo sebe aby mě vyzvedl, tak se tomu pousmál a odvezl mě do Teknologiapuistonkatu 4, kde nyní bydlím. Předal mi klíče od bytu a zhruba vysvětlil co mám dělat s formuláři. Ubytováný jsem asi 100 metrů od školy, což je super. Nevýhoda je, že obchod je asi 2km a centrum asi pět, musím si koupit kolo. V bytě už někdo byl ubytovaný ale zrovna nebyl přítomen. Dostal jsem klíče, Lassi mi ukázal pokoj a všechny věci. Byt je poměrně velký. Tři pokoje cca 4x4metry, vybavené postelí, skříní a stolem. Společná kuchyň, kde je velké lednice, mrazák, elektrický sporák a trouba. Součástí kuchyně je stůl a dvě lavice a balkón samozřejmě. Sprcha je ve společné místnůstce se záchodem a je řešená pouze závěsem. Uprostřed sprcho-záchodu je odtok na vodu. To není moc praktické, ale po pár dnech se ukázalo, že ani nenastává žádný problém s potopou. Zjistil jsem však, že na mé posteli chybí matrace. Řeknu vám, že na roštu by se blbě spalo. Naštěstí měl můj tutor jednu na víc, tak mi jí přinesl.
Můj tutor mě taky pozval na špagety k němu domů, vlastně to byla večeře pro všechny jeho “ovečky“. Seznámil jsem se s ostatními lidmi z mojí skupiny – Christina a Martin z německa a Emma z Francie. Ve skupině mám ještě Číňana Shui, kterého jsem potkal následující den a představil se mi jako Mark. Popili jsme nějaké finské pití, které bylo spíše sladké dívčí pití. A později byla v tutorově bytě párty, kde dorazilo více Erasmáků, takže jsem se mohl seznámit s novými kolegy. Ochutnal jsem první finské pivo, které chutná docela divně. Je takové slabé a sladší. Asi si na to zvyknu, ale už se nemůžu dočkat na hořkou chuť Radka.
Po příjezdu do Lappeenranty mě měl vyzvednout tutor. Oslovil mě nějaký kluk, jestli jsem Pavel a že pro mě přijel. Šli jsme k jeho autu, naložili věci do kufru. Předal mi složku na které stálo: „Pawel Szimanik“. Tak jsem řekl že to nejsem já a chudák Fin byl v koncích, řekl pouze „Wrong Pavel? Ohhh Nooo“ A už mě lifroval z auta ven. Naštěstí to viděl můj tutor Lassi, který mě hned vyzvedl a už jsem nastoupil do správného auta. Říkal jsem mu, že jsem myslel, že poslal někoho místo sebe aby mě vyzvedl, tak se tomu pousmál a odvezl mě do Teknologiapuistonkatu 4, kde nyní bydlím. Předal mi klíče od bytu a zhruba vysvětlil co mám dělat s formuláři. Ubytováný jsem asi 100 metrů od školy, což je super. Nevýhoda je, že obchod je asi 2km a centrum asi pět, musím si koupit kolo. V bytě už někdo byl ubytovaný ale zrovna nebyl přítomen. Dostal jsem klíče, Lassi mi ukázal pokoj a všechny věci. Byt je poměrně velký. Tři pokoje cca 4x4metry, vybavené postelí, skříní a stolem. Společná kuchyň, kde je velké lednice, mrazák, elektrický sporák a trouba. Součástí kuchyně je stůl a dvě lavice a balkón samozřejmě. Sprcha je ve společné místnůstce se záchodem a je řešená pouze závěsem. Uprostřed sprcho-záchodu je odtok na vodu. To není moc praktické, ale po pár dnech se ukázalo, že ani nenastává žádný problém s potopou. Zjistil jsem však, že na mé posteli chybí matrace. Řeknu vám, že na roštu by se blbě spalo. Naštěstí měl můj tutor jednu na víc, tak mi jí přinesl.
Můj tutor mě taky pozval na špagety k němu domů, vlastně to byla večeře pro všechny jeho “ovečky“. Seznámil jsem se s ostatními lidmi z mojí skupiny – Christina a Martin z německa a Emma z Francie. Ve skupině mám ještě Číňana Shui, kterého jsem potkal následující den a představil se mi jako Mark. Popili jsme nějaké finské pití, které bylo spíše sladké dívčí pití. A později byla v tutorově bytě párty, kde dorazilo více Erasmáků, takže jsem se mohl seznámit s novými kolegy. Ochutnal jsem první finské pivo, které chutná docela divně. Je takové slabé a sladší. Asi si na to zvyknu, ale už se nemůžu dočkat na hořkou chuť Radka.
Více fotek samozřejmě jako vždy na mojem picasawebu.
Žádné komentáře:
Okomentovat