Finsko – Den 5: I want to ride my bicycle

Finsko je krajina rovinatá. Všude jsou pouze jezera, nikde žádné hory. Když slyšíte mluvit Fina o kopci obvykle myslí dvaceti metrové lehké stoupání. Navíc všechna finská města, stejně tak i Lappeenranta, jsou velmi roztahaná. Ulice jsou široké a mimo centra jsou stavby velmi daleko od sebe. Silnice obvykle mívají čtyry pruhy a po obou stranách jsou cyklostezky. Takové cyklostezky však z České republiky nemůžete znát. Kolo je tady běžný dopravní prostředek, s kolem se zdá hned všechno na dosah ruky. Tak jsem se rozhodl si jedno koupit.

Jako nováčci jsme dostali papír a mapu Lappeenranty. Byla tam popsaná místa, kde se dají koupit kola z druhé ruky. Tak jsem se vydal ještě s dalšími lidmi prozkoumat terén. První místo bylo přestěhované. Na druhém jsme našli nejdražší kola v Lappeenrantě. Staře vypadající favoritka za 140euro a nebo zánovní horské kolo za 230. Nejlevnější bylo jedno převodové kolo, které zažilo už několik zim. Stálo sice 25euro, ale řetěz byl rezavý jak liška a všechno bylo značně pokřivené. Na dalších dvou místech prodávali pouze nová kola, která se cenově pohybovala od 400 eur nahoru. Poslední místo, kde jsme věděli od jiných studentů, že se prodávají kola, byl obchod Biltema. Dalo se tam sehnat horské kolo s přehazovačkou :) za 99 euro. Jediný “problém“ byl, že si ho člověk musí postavit sám. Takže jsem po dlouhém putování došli na místo, kde jsem si kolo koupil a asi po 20 minutách složil. Personál nám ochotně půjčil nářadí, takže nebyl problém. Nejhorší bylo nafoukání pneumatik ruční pumpou. Nafoukal jsem si to jen tak, abych nejel po ráfcích s tím, že si to do fouknu na nejbližší benzínce. Omyl, benzínky ve Finsku nemají kompresory, alespoň ani jedna po cestě neměla. Cesta domů už byla po rovince na kole krásná a pohodlná. Zastavili jsme se v alko obchodě, kde krom nechutně drahého alkoholu k vidění nic nebylo. Koupili jsme si nejlevnější lahev nějaké brusinkovice asi za 8 euro.
Po návratu domů mi tutor od kamarádky ukázal kde je prádelna, sušárna a sauna. Teď už vím, kde si můžu prát. Jediné co potřebuji je prášek a maminku, protože u nás vždycky pere maminka. Sauna mě poněkud zklamala. Myslel jsem, že bude otevřena pořád a stačí si ji zarezervovat. Pravda je však taková, že otevírá během týdne jen na čtyři hodiny pro muže a pro ženy. Vždy to jsou sezení po dvou hodinách. Výjimka je pátek a sobota, kde si může každý zarezervovat saunu na hodinu pro sebe. Nicméně najít si volný chlívek je problém. Odpoledne jsme jeli do obchoďáku Prisma, aby mi Lassi pomohl získat zpět peníze za dvakrát naúčtovanou peřinu. Pokecal si něco s vedoucím obchodu ve Finštině a já jsem dostal hned peníze zpět. Když jsem se ho ptal jak reagoval vedoucí, tak mi řekl že bez problému. Řekl, že se to stává, že mašina naúčtuje dvakrát. Podíval se na lístek řekl něco ve stylu „No jasně proč by kupoval dvě peřiny“. Zavolal na nějaké oddělení, kde mu řekli, že dvě položky z toho lístku byly naúčtovány prakticky ve stejnou dobu. Byl jsem rád, že se tohle vyřešilo.

Když už jsem měl kolo, rozhodl jsem se pro projížďku napříč Lappeenrantou. Začal jsem v centru u přístavu, dojel jsem k centrální pláži. Tam jsem vyzkoušel vodu a vydal jsem se na cestu zpět do Teknologienpuistonkatu. Po cestě jsem se zastavil v písečném cirkuse. To je místo, kde je z pískových soch postaven cirkus. Požádal jsem místní Finku aby mě vyfotila. Dívala se na mně jak na vola. Anglicky nerozuměla, tak jsem ukázal rukama co chci. Byla tam i s manželem a ten na ní něco mluvil. Výsledná fotka je tragédie :D Písečná socha byla bez hlavy a já jsem byl ve stínu. Musel jsem poté poprosit ještě dalšího člověka o pořízení snímku. Na kole jsem se podíval po městě, udělal pár fotek a po cestě si ještě nakoupil. Teď s kolem je vše pohodlné.

Večer pokračoval v duchu seznamování. V LOAS rezidenci na Ruskonlachtenkatu bylo posezení venku. Každý student se tam představil a párty pokračovala v duchu pojídání brambůrků a popíjení piva. Ve městě se však konala „Foam party“ neboli pěnová či bublinková párty. Myšlenka je taková, že taneční parket je v bazénu s pěnou. V místnosti také operoval „pěnový hasič“ který všechny účastníky kropil pěnou. Nikdo nezůstal suchý. Ke konci byla v pěnovém bazénu soutěž mister mokré trenýrky a miss mokré tričko. Finové, když jsou opilí, tak se umí pořádně odvázat. S úderem třetí hodiny jako když praští přestala hrát hudba a párty končila. Pokračovali jsme však na bytě jednoho z Erasmáků, kde jsme si dali snídani. Chudák Steven Van Dam si zabouchl klíče, tak musel spát u někoho na křesle. My jsme se s východem slunce vraceli domů.

Přečíst celý článek

Finsko – Den 4: První vyhrání

První týden ve Finsku jsem prožil poněkud “rychle“. Celkově se pořád něco děje, neměl jsem ani čas pořádně si vybalit věci. Myslím, že to tak bude ale jen první týdny. I Finové se přece někdy musí začít učit ne? Nyní bych rád popsal zbytek prvního týdne, který jsem prožil zde v Lappeenrantě.

Čtvrtý den se konala olympiáda pro mezinárodní studenty. Po prvních dnech jsem byl unavený, tak jsem docela dlouho spal. Ráno jsem se podíval na hodinky a řekl jsem si, že se na tu olympiádu podívám. Tak jsem jen tak nalehko vyrazil. Nakonec jsem se vrátil domů až pozdě v noci. Olympiáda byla pojata zábavnou cestou. Vytvořili se týmy a soutěžilo se v tradičních finských disciplínách jako: Hod mobilem na cíl, Nošení manželek, Vrh gumákem, Finské kuželky... Já jsem měl v družstvu asi 4 kluky z Ruska a dva Francouze. Svým výkonem v hodu gumákou jsem překvapil i Rusy, kteří čuměli, jak jsem přehodil celé hřiště. Po úmorném boji jsme vyhráli a získali jsme jako cenu vstupenku do kina na film Jamese Camerona - Titanic. Titanic se tady hraje až v březnu, takže už se těším až si zajdu do finského kina. Naštěstí pouštějí filmy v původním znění s titulky. Titanic jsem vlastně v originále ještě neviděl.


Po olympiádě jsem šel poprvé na oběd do školní jídelny. Za celkem férovou cenu 1.7eur pro studenta, si můžete nabrat ze spousty věcí. Dvě skleničky libovolného piti – mléko, džus, voda. Hodně lidi to praktikuje tak, ze si natočí sklenku džusu, vypijí ji a poté si natankují další. Je to něco jako nekonečné kelímky. Poté je na výběr z několika jídel. Vždy tam bývá jedno dražší (to stoji 3.65 euro) a několik levnějších. Většinou brambory, rýže, omáčka a nějaké maso nebo těstoviny či rizoto. Jednou jsem viděl i nějaké tortily. Příloh si můžete naložit, co se na talíř vejde. Maso většinou jen jedno nebo dvě, podle nabídky. Na malý talířek si můžete naložit libovolné množství salátu a v neposlední řadě si můžete vzít pečivo s máslem. Klidně si ho můžete vzít s sebou třeba jako svačinku nebo na takové to domácí :). První den jsem byl neznalý a nabral jsem si salát z placeného salátového baru. Slečna u pokladny mi řekla, že tamten je placený ať si příště vezmu z toho neplaceného a ochotně mi ukázala kde je. Na víc mi neúčtovala nic. Tady jde vidět, že Finové jsou v tomto ohledu velmi ochotní a ohleduplní. Po obědě byla naplánována prohlídka města z autobusu. Zajímavé bylo, že akce byla organizována školou. Pro školu však poskytovala autobusy Studentská Unie. Jak už jsem zmínil, SU ve Finsku má úplně jiné postavení než u nás. Dokonce škole poskytuje učební prostory. Prohlídka města byla docela zajímavá, ale poměrně dlouhá a nudná. Všechno je tady strašně roztahané, čtyřproudové cesty jsou naprosto běžné. Aut tady moc nejezdí, lidé spíše volí kolo. Stezky pro cyklisty jsou tady skvělé. Můžete je najít po obou stranách většiny cest. Všude jsou podjezdy, nadjezdy a přechody pro kola. A protože Finsko je krajina bez kopců, je jízda na kole opravdu pohodová a rychlá.

Více fotek můžete tradičně vidět na mém picasawebu.

Večer byla uvítací párty pro členy ESN v Iltatähti. Přišel jsem na čas, jak je ve Finsku zvykem, ale ze známých a exchange studentů tam ještě nikdo nebyl. Koupil jsem si pivo za 3 eura, což je tady přátelská cena. Zaplatil kartou a připojil se k nějakým Finům. Podle barvy jejich overalu, což je tradiční oděv studentů LUT jsem poznal, že se jedná o studenty IT. Tak jsem se dozvěděl pár věcí, ale moc výřeční nebyli. Později už došli Daniela se Sandym a Mikkou. Zkusil jsem finský drink Longero, což je grepový džus s tonikem a odebral se domů. Ještě jsem si chtěl do registrovat předměty, nad tím jsem seděl asi do dvou do rána, protože jejich systém je zmatený. Každý kurz je vyučován jinou periodu, jiné týdny a vypadá to moc zmateně. První jsem myslel, že mám v rozvrhu mnoho kolizí. Nakonec se ukázalo, že to nebyla pravda protože předměty sice byly ve stejný čas, ale úplně jiné týdny. Stejně je ale problém vytvořit si nějaký rozvrh, protože zde je návštěva školy a časový rozvrh přednášek či cvičení úplně odlišný od našeho.


Další den jsem se šel projít na nákupy a našel jsem několik hřibů. No našel, spíše jsem o ně zakopl. Finsko je ráj houbařů. Hned jsem je dal sušit z větší klobouky dal do mrazáku. Počkám až budu mít strouhanku a vejce, udělám si z nich řízky, mňam! Houby ve Finové moc nesbírají. Výjimečně sbírají lišky ale ostatní houby nechávají tak. Prý to není tradice a nikoho to nebaví, ani sběr borůvek tu není rozšířený. Lidé si raději už nasbírané věci koupí. Je to prostě finská mentalita, asi si raději dají saunu, než aby lezli po lese s košíkem plných hub.

Přečíst celý článek

Finsko – Den 2 a 3: Přivítání

Druhý den ve Finsku začal docela rychle. Ráno jsem vstal a seznámil se se svým spolubydlícím Soheilem z Íránu. Bydlí v Teheránu, má bratra, který studuje ve Švédsku. Jeho rodina není věřící, ale kvůli Islámské vládě musí být papírově muslimové. Sám by po studiích chtěl žít v Kanadě. Později večer jsme si docela dlouho povídali a dozvěděl jsem se hodně zvláštních věcí o tom jak to v perském státu chodí. Samozřejmě on se také dozvěděl jak žijeme v ČR a některým věcem nemohl uvěřit.

Je hodný a vstřícný. Bylo pro mě překvapením, že v jeho 27 letech je poprvé v životě v cizině a také bydlí poprvé v životě jinde než doma s rodiči. Ráno mi poradil, jak si zajít vyřídit účet do školního systému a podobné věc, také jsem se seznámil s jeho kamarádem, což je další moc sympatický kluk z Íránu. Jmenuje se Sam a je s ním sranda. Je dost komunikativní a není problém s ním mluvit o čemkoliv.

Asi jsem nezmínil, že bydlím na ulici Teknologiapuistonkatu, což jsou koleje nejblíž škole. Zatím nevím jestli to je výhoda nebo ne. Do budoucna, hlavně v zimě, věřím že to bude pohodlnější. Na druhou stranu teď se konají akce pořádané ESN a ty bývají většinou v centru. Obchody a ostatní důležitá místa jsou ode mě vzdálena zhruba dva kilometry, což není tak strašné. Protože se jednalo o první dny zde a zatím nebylo moc příležitostí jít si nakoupit, tak jsem přežíval na šunce sýru a toastovém chlebu. První dny jsem toho moc nenajedl ani nenapil, protože se pořád něco dělo a najít hodinku na provedení nákupu nebylo možné. A navíc ceny v obchodech jsou poměrně vysoké, o tom až někdy příště...

Na 11 hodin druhého dne byl naplánován orientační sled přednášek pro „freshmeny“. Což byla šílená nuda, prakticky jsem se nedozvěděl nic. Jen to, že musím zaplatit poplatky. Což mi přijde poněkud divné. V Rámci Erasmu je zaručeno, že po vás škola nebude chtít žádné poplatky. Jediné poplatky mohou být studentské unii, ale měly by být dobrovolné. Studentská unie tady funguje jinak než u nás. Je to organizace nezávislá na škole, volí si tam své zástupce. Co jsem pochopil od jednoho kluka, tak mají i placené funkce. Celá jejich budova je postavena své pomocí a je to opravdu pěkný barák. Mají tam svojí vlastní studentskou restauraci, která konkuruje školní kantýně. Za poplatek získáte kartičku studenta, se kterou je možno levněji jíst, jezdit MHD a získat další benefity. A teď ta nesmyslná věc, pokud poplatek nezaplatíte, škola vám neumožní zaregistrovat si předměty. Takže je to vlastně povinná platba.

Můj tutor Lassi je poněkud laxní :). V rychlosti mi ukázal školu, nevěděl však kde je IT oddělení, takže budu muset hledat kde mám vlastně přednášky. Vysvětlil mi číslování učeben – první číslo znamená budova, druhé je patro a třetí je číslo učebny. Dále jsem si vyzvedl magnetický klíč pomocí kterého se dostanu do školy kdy budu chtít. Můžu tak navštěvovat učebny s počítači nebo tělocvičnu. Tělocvična funguje tak, že když probíhá nějaký kurz, tak prostě přijdete a připojíte se. Do posilovny je volný vstup kdykoliv. Další pěkná věc je knihovna, kde je moře knih ale nemyslím, že ji budu moc využívat. Všude po škole jsou počítače. Většinou s Windows XP nebo Windows 7. Což moc nechápu. Nacházím se v zemi tučňáka, v zemi Linuxu a ve škole na počítačích nemají Linux. Dobře je vymyšlen systém tisknutí. Každý si může kreditní kartou nabít peníze na tisk, tuším 30centů za stránku. A Může vesele tisknout. Dostali jsme před nabitých 7.9 Eur. Výhoda je v tom, že tiskárny jsou u téměř každého místa, kde se nacházejí počítače, takže vám vždy vyjede papír z nejbližší tiskárny. Školní budovy a prostory jsou moc pěkné. Vše působí poněkud industriálně a velká část školy se teprve buduje. Tělocvična a posilovna je ve škole přístupná kdykoliv. Nejspíš není nutné se registrovat do nějakých tělocviků. Prostě přijdete a připojíte se.

Během prvních dnů mě Lassi vzal do hypermarketu Prisma, což je něco podobné Tescu. Koupil jsem si základní věci do kuchyně a peřinu s polštářem. Nicméně platil jsem kartou a Lassi docela pospíchal, tak jsem nevěnoval pozornost částce. Až doma mi přišlo poněkud divné, že jsem platil tolik. Tak jsem zkontroloval účtenku a zjistil, že mi peřina s polštářem byly naúčtovány dvakrát. Tím pádem jsem vyhodil 30e víte kam... Do Prismy to je přes celé město, pěšky je to výlet skoro na hodinku a Lassi už byl trochu pod parou, tak mě tam nemohl hodit. Když jsem to vysvětlil někomu z finských studentů, říkali že mi to přece musí vrátit. Proč bych si takovou věc kupoval dvakrát že? Barman v Gbaru mi ještě řekl, že to nebude problém, protože v Prismě mají dobrý kamerový systém a vidí co všechno jsem si koupil, takže uvidí na záznamu, že mám jen jednu peřinu. Doporučil mi ať tam zajdu s nějakým Finem, protože jinak se asi nedomluvím :). Takže Lassi slíbil, že tam skočíme jakmile to půjde.

Večer byla pro Erasmáky “párty“ v Gbaru, což je místo kousek od školy. Tam jsme za poplatek 10eur dostali před nabitou finskou SIM kartu. Takže už mohu volat s finskými kolegy za přijatelnou cenu 0.07 eur jak za minutu hovoru, tak za SMS. Pátry pokračovala v duchu „Kup si pivo a hledej kamarády“. Seznámil jsem se s dobrou partičkou: Daniela z Kostariky, Sandy z Indie a Mikku, který je místní. Docela sympatická partička.

Přečíst celý článek

Finsko – Den 1: Na ocelových křídlech

Pojede se na výlet! Kam? No přece do Lappeenranty. Proč? No protože tam budeme studovat... 23.srpen 2011 byl pro mě důležitý den. Měl jsem opustit rodnou zemi a na rok odcestovat studovat do severského Finska. Letenku jsem měl koupenou 3 měsíce do předu od společnosti Lufthansa. Zpáteční letenka mě vyšla zhruba na 4200,-. Letěl jsem z Prahy do Mnichova a v Mnichově přesedal na let do Helsinek. Poslední část cesty Helsinki-Lappeenranta jsem se rozhodl jet vlakem.

Letecky
Co se týče letadla, tak to byl můj první let. Nejvíce jsem se bál toho, že se ztratím někde na letišti. Což ale byly zbytečné obavy protože na všechno je dobře značené. Cedule vás pěkně navedou, kam potřebujete, vlastně stačí znát číslo gate, ze které odlétá vaše letadlo a to hledat. Další obavy byly o zavazadla. Mohl jsem si vzít 23kg zavazadlo o rozměrech nepřesahující součet tří stran 158cm. A dále příruční zavazadlo 44x55x20cm o váze do 8kg. Měl jsem strach, že zavazadlo bude velké nebo těžké, nějakým způsobem neprojde kontrolou a budu muset něco odebrat. Krosnu jsem měl doma naváženou na 18 kg a příruční zavazadlo na 6kg. Rozměry mírně přesahovaly ale na stránkách Lufthansy jsem se dozvěděl, že pokud nepřesahují více jak 5cm na každé straně, tak je to v pořádku. Nakonec je možnost vzít si s sebou ještě brašnu na laptop nebo malý batoh, kabelku či šálu nebo kameru. Měl jsem tedy brašnu s notebookem. Původně jsem si myslel, že je možné mít tam pouze notebook, později jsem však našel, že obsah „dodatečného zavazadla“ může být jakýkoliv. Já jsem tam měl pouze noťas a nabíječku.

Měl jsem koupenou elektronickou letenku. Check-in jsem provedl odpoledne před odletem, vybral jsem si sedadla u okna a vytiskl si boarding pas. Ráno jsme vyrazili z kolejí na letiště, cesta byla rychlá, protože v pět hodin ráno v Praze zdechl pes. Vyzbrojen radami od strejdy jsem se tedy rozloučil s rodiči a vydal se na Terminál 2 v pražské Ruzyni. Nejprve odbavili zavazadlo, které vážilo 19kg, asi kvůli bublinkovému obalu, kterým jsem krosnu omotal, aby mi ji zlí nosiči zavazadel neponičili. Dostal jsem na letenku lístek o zavazadlu, které letělo až do Helsinek. Prošel jsem první kontrolou, kde chtěli vidět pouze pas a letenku. Poslední byla bezpečnostní kontrola, kde jsem musel sundat všechny kovové předměty: mince, klíče... znáte to. Byl jsem tam však trochu zmaten. Všude bylo moc lidí a byla poměrně tlačenice. K dispozici byly pouze dvě brány. Každý odložil své věci na pás, buď do připravených vaniček nebo jen tak samotné. Poprvé jsem prošel bránou a zapípal jsem, po sundání pásku bylo vše OK a mohl jsem pokračovat. Na nasazení pásku nebyl čas, protože už se na mě strkal nějaký asiat a ochranka mi řekla ať se klidím pryč. Byl jsem z toho mírně zaskočen, nikdo neřekl jaké zavazadlo a předměty mám kam dát, nikdo mi vlastně neřekl vůbec nic. Pouze po prvním zapípání se zeptal jestli nemám pásek a posléze jestli bych mohl opustit prostor.

Poslední úkol byl najít gate C12, což nebylo vůbec těžké a dále už jen čekat na nástup do letadla. Po té co jsem ukázal jsem slečně u přepážky letenku, mě vpustila do letištního prostoru, kde nás autobus odvezl k letadlu. Nejprve jsem si myslel, že se jedná o nějaký blbý vtip a jedeme do Mnichova autobusem. Říkal jsem si jestli není třeba nějaké výluka:D Ale všechno dopadlo dobře a za chvíli jsem se mohl posadit do Avra RJ85, což byla malá rachotina cca. Pro 70 lidí. Vedle mě seděl blonďatý chlapík v šortkách a tričku, vypadal na Němce. Říkal jsem si „Hmm Bavor se vrací domů“. Ale po chvilce se dal do řeči. Ukázalo se že je z USA z Texasu a je profesor oceánogeologie na nějaké texaské univerzitě. Byl to docela sympaťák mluvili jsme spolu celou cestu. Vracel se z oceánografické konference v Praze, což nechápu proč zrovna Praha pořádá takové konference. České jídlo se mu nelíbilo, protože bylo prý přesolené, ale pivo mu chutnalo. Popovídali jsme si docela se i nasmáli. Dokonce mi pochválil mojí angličtinu. V prvním letadle jsem dostal müsli tyčinku a mohl jsem si vybrat kávu, čaj nebo vodu.

Dojmy z letu byly zvláštní, čekal jsem, že letadlo bude “kopat“ a skákat. Ve skutečnosti se mi létání moc líbilo. Trochu nepříjemný byl pouze první vzlet, to jak se letadlo odlepí od země a prudce začne nabírat výšku byl pro mě nový pocit. Nakonec jsem si to ale užil, bylo to jako na nějaké horské dráze :). Při přistání jsem necítil žádné otřesy, pouze to bylo jako bychom přejeli přes dva retardéry.

Na mnichovském letišti byla pouze letadla společnosti Lufthansa a všechny ostatní dopravní prostředky byly z továren Mercedesu. Přestoupení bylo jednoduché, opět jsem sledoval pouze číslo G12, za 10 minut od přistání jsem byl na místě, vzal jsem si na čtení německé noviny a čekal. Do Helsinek nás vezl Airbus A320, což bylo větší letadlo než Avro. Na palubu jsem si nevzal, kromě německých novin, žádné čtení nebo zábavu. Po tom co jsem přečetl všechny instruktážní materiály, jsem se začal trošku nudit a pospával jsem. Zkoušel jsem navázat komunikaci s vedle sedící paní, ale bohužel neuměla anglicky a myslela si, že chci aby mě pustila na záchod. Na oběd se podávalo ovoce s jogurtem a ovesnými vločkami. Letušky mluvily se silným německým přízvukem, takže jim moc nebylo rozumět. Říká se, že letušky jsou pěkné, já jsem si za celou cestu všiml pouze jedné pěkné letušky. Letušky ukazovali jak nasazovat dýchací masku, tak jsem se trošku vystrašil, ale k žádnému poklesu kyslíku v kabině nedošlo.

Během letu jsem viděl až Alpy. Jakmile jsme byli nad mraky, říkal jsem si „To sluníčko peče, tam musí být vedro na tom křídle“. Když jsem si ale všiml, že okýnko z venku zamrzá uvědomil jsem si, že na opalování to nebude.

Helsinki

Po přistání v Helsinkách jsem se převlékl do kraťasů, sandálů a košile. Kvůli tomu na mě každý ve městě koukal jako na klauna. Zvláštní bylo, že na všech letištích byly nádherně udržované záchody, pouze v Helsinkách jsem měl pocit jako bych byl někde na veřejných toaletách u nás. První úkol bylo najít zavazadlo. Našel jsem tabuli, která říkala kde jsou jaké tašky z jakých letadel, chvíli mi trvalo najít můj let, protože se střídal v jednom políčku s dalšími a napoprvé jsem si toho nevšiml. Na výdejním místě 1A jsem poté našel svůj batoh, jak si v klidu jezdil na černém páse. Nebyl nijak poškozený což bylo dobře. Pouze jsem ho vzal a odešel. Doufám, že jsem nikde nemusel odevzdávat štítek z letenky nebo z batohu. Před letištěm čekal autobus 61, který jezdí do Tikkurila-Train station, takže jsem na něj nasedl. Řidič uměl anglicky, tak mi řekl, že lístek stojí 2.5 a pojedeme na konečnou. Nejprve jsem jel sám, později přistoupily nějaké černé děti, asi jely ze školy. Na nádraží, nebo spíš zastávce, jsem si dal věci do úschovny a šel se podívat po městě. Během hodiny jsem našel pouze pár pěkných budov a jeden parčík. Byl jsem spíše v okrajové části města, takže žádné historické budovy jsem neobjevil. Dal jsem si nějaké meníčko ve fastfoodu. Bohužel Obsluha neuměla anglicky, tak volala nějakou jinou paní, která už uměla perfektně. Na zastávce jsem potkal pár Portugalců, kteří také jeli do Lappeenranty. Poznal jsem to podle složek univerzity, které měli stejné jako já. Jeli ale pozdějším vlakem. Po jídle jsem si šel koupit lístek. Na slevu jsem potřeboval finskou studentskou kartu, kterou jsem neměl, tak jsem platil plnou palbu 45euro za dvou hodinou cestu v Pendolinu. Zvláštní bylo, že jsem dostal přímo číslo vagónu a sedadla na kterém budu sedět. Sedadlo bylo komfortní, s integrovaným polštářkem a po celém vlaku bylo wi-fi připojení. Na obrazovce ukazovali trasu a aktuální rychlost, která se pohybovala kolem 210km/h.

Lappeenranta
Po příjezdu do Lappeenranty mě měl vyzvednout tutor. Oslovil mě nějaký kluk, jestli jsem Pavel a že pro mě přijel. Šli jsme k jeho autu, naložili věci do kufru. Předal mi složku na které stálo: „Pawel Szimanik“. Tak jsem řekl že to nejsem já a chudák Fin byl v koncích, řekl pouze „Wrong Pavel? Ohhh Nooo“ A už mě lifroval z auta ven. Naštěstí to viděl můj tutor Lassi, který mě hned vyzvedl a už jsem nastoupil do správného auta. Říkal jsem mu, že jsem myslel, že poslal někoho místo sebe aby mě vyzvedl, tak se tomu pousmál a odvezl mě do Teknologiapuistonkatu 4, kde nyní bydlím. Předal mi klíče od bytu a zhruba vysvětlil co mám dělat s formuláři. Ubytováný jsem asi 100 metrů od školy, což je super. Nevýhoda je, že obchod je asi 2km a centrum asi pět, musím si koupit kolo. V bytě už někdo byl ubytovaný ale zrovna nebyl přítomen. Dostal jsem klíče, Lassi mi ukázal pokoj a všechny věci. Byt je poměrně velký. Tři pokoje cca 4x4metry, vybavené postelí, skříní a stolem. Společná kuchyň, kde je velké lednice, mrazák, elektrický sporák a trouba. Součástí kuchyně je stůl a dvě lavice a balkón samozřejmě. Sprcha je ve společné místnůstce se záchodem a je řešená pouze závěsem. Uprostřed sprcho-záchodu je odtok na vodu. To není moc praktické, ale po pár dnech se ukázalo, že ani nenastává žádný problém s potopou. Zjistil jsem však, že na mé posteli chybí matrace. Řeknu vám, že na roštu by se blbě spalo. Naštěstí měl můj tutor jednu na víc, tak mi jí přinesl.

Můj tutor mě taky pozval na špagety k němu domů, vlastně to byla večeře pro všechny jeho “ovečky“. Seznámil jsem se s ostatními lidmi z mojí skupiny – Christina a Martin z německa a Emma z Francie. Ve skupině mám ještě Číňana Shui, kterého jsem potkal následující den a představil se mi jako Mark. Popili jsme nějaké finské pití, které bylo spíše sladké dívčí pití. A později byla v tutorově bytě párty, kde dorazilo více Erasmáků, takže jsem se mohl seznámit s novými kolegy. Ochutnal jsem první finské pivo, které chutná docela divně. Je takové slabé a sladší. Asi si na to zvyknu, ale už se nemůžu dočkat na hořkou chuť Radka.

Více fotek samozřejmě jako vždy na mojem picasawebu.

Přečíst celý článek

Finsko - Den 0: On the road

Tímto článkem započínám sérii o mém putování a studentském životě ve Finsku. Nejprve bych chtěl říct, že zprvu budu mít malé zpoždění s aktualitami. Je tu toho skutečně moc, prakticky nemám na nic čas. Dneska byl první den, kdy jsem měl volnou část odpoledne. Články bych ale chtěl psát pěkně popořádku. Nejspíš nebudu popisovat každý den, ale začátky bývají zajímavé. Za tu krátkou dobu co tady jsem se mi přihodilo mnoho zajímavých věcí, které bych si chtěl takto uchovat v paměti a podělit se o ně s vámi.

Odlet jsem měl naplánovaný na 23.8.2011, protože další den už začínal orientační týden pro mezinárodní studenty. Po poradě se strejdou, který mi pomohl vyřídit všechny věci ohledně cestování letadlem jsem si koupil letenku společnosti Lufthansa. Letadlo odlítalo z Prahy do Mnichova, kde jsem přestoupil na linku do Helsinek. První problém byl ale dostat se do Prahy. Rodiče byli tak hodní že mě zavezli. Po cestě jsme vzali do Brna Jeníka, který tam jel neúspěšně reklamovat notebook značky Apple, který mu z ničeho nic přestal fungovat.

Ubytování v Praze
První problém nastal, když jsme hledali ubytování. Samozřejmě důležitá byla cena a také vzdálenost od letiště. Penziony a hotely blízko letiště jsou nechutně drahé. Ubytovací zařízení v okolí Ruzyně nebyly nejhorší, cenově byly dokonce lepší než koleje, které jsme nakonec využily. Problém byl ale v tom, že penziony nebyly nabízeny na jednu noc. Nakonec jsme vybrali Sinkuleho koleje v Praze Dejvicích. Co mě zarazilo byla platba. Řešil jsem to s nějakým člověkem přes ICQ. Nejprve jsem udělal reservaci a poté mi řekl, že na tamních kolejích není recepce tak budu muset platit kartou přes internet. Řekl jsem mu, že není problém. Po reservaci jsem byl přesměrován na nějakou pofiderní stránku, kde byl formulář pro číslo karty, jméno, datum expirace a kontrolní číslo zezadu. Přišlo mi to hodně divné. Tak jsem skontroloval SSL session a používané certifikáty, zjistil jsem že to je pouze nějaký javascriptový pseudoskript. Takže jsem formulář nevyplnil a pokračoval dál. Pána na ICQ jsem se zeptal jak se to platí. On mi docela naštvaně řekl, že jsem platbu přeskočil, že to tam všechno bylo. Načež jsem mu odpověděl, že tam nic o platbě nebylo. Žádné přesměrování na platební terminál banky jsem neviděl, nikde nebylo nic o částce která mi bude stržena. A navíc informace co po mě chtěli nebyli běžné pro placení online kartou. Dokonce to byl nějaký formulář obsluhovaný jejich vlastním PHP skriptem. Jako poslední mě dostala hláška, že tyto informace slouží POUZE k ověření jestli má karta povolené internetové bankovnictví. Tak jsem mu to všechno řekl. První odpověď byla, že částka je 845,- a poté mi bylo sděleno, že tak to dělají všechny hotely po celém světě. Já jsem řekl, že mám tedy jiné zkušenosti a neposkytnu nikomu údaje o své kartě a tím pádem reservaci ruším. Ještě chvíli mi něco mumlal o zabezpečenosti stránky, ale byl úplně mimo. Nakonec řekl že můžu platit přes paypal, což jsem také udělal.
Nakonec bylo ubytování dobré, klasické koleje dost podobné Listovkám. Pokoje pro 3, o dost větší než v Brně, ale se společnou kuchyní. Lednička i sprchy pro patro. Kde na druhou stranu bylo pouze cca 12 pokojů.

Cesta do Prahy
Po dálnici se jelo dobře, provoz byl bezproblémový. Po cestě jsem sháněli bublinkovou folii na zabalení krosny. V Tescu ji nemají, nakonec jsem sehnali v OBI u Prahy. Na oběd jsme se zastavili na salátový bar před Prahou u Melikana. V Praze jsem projeli Strahovským tunelem a pokračovali do Dejvic. Při odbočování do ulice ke kolejím na nás troubilo nějaké auto. Nechápali jsme proč, ale vzápětí jsme na to přišli. Měli jsme píchlé zadní kolo. Taťka nahodil reservu a někdo nám poradil, že kousek je pneuservis. Sice jsme čekali protože majitel zrovna někam vyjel. Ukázalo se, že byl prasklý ventilek, který nám majitel vyměnil. Mezitím pro nás přijel strejda a jeli jsem se podívat do Řeže, ke Kocurům na jejich nově narozeného Maxmiliána. Večer jsem zakotvili v hospodě, kde jsem si dal poslední české jídlo, velmi kvalitní svíčkovou. Posléze jsme se sešli s bratrancem a vychutnal jsem si poslední pár Plzeňského piva. Ach česká špicová zrzka mi bude chybět...

všechny fotky budou postupně na mém picassa webu.

Přečíst celý článek

Finsko #1 – Na počátku bylo slovo ...

Jak už nejspíš mnozí ví, následující rok odjíždím studovat do Lappeenranty ve Finsku. Když jsem začal chodit na FIT do Brna věděl jsem, že je možno vyjet na studijní pobyt do zahraničí. Vůbec jsem netušil jakým způsobem je to možné, ale věděl jsem že tohle chci absolvovat, protože je to jedinečná zkušenost. Pokud někdo chcete jet a váháte, neváhejte a jeďte!

Myslím, že to pro vás bude cenná zkušenost. Pokud váháte nebo v něčem tápete, doufám že vám tento článek bude přínosný.

Na Úvod
Podrobněji jsem se o výjezd začal zajímat až ve třetím ročníku. Do té doby jsem získal nějaké informace přes spolužáky a studentskou unii. Věděl jsem, že na ERASMUS bývá docela tlačenka. Probíhá tam jakési výběrové řízení, kde je důležité, jak dobře je schopen uchazeč komunikovat anglicky (případně jiným vyučovacím jazykem cizí univerzity) a také jeho motivace a prospěch. Tlačenice nakonec velká nebyla, všichni uchazeči se do programu ERASMUS dostali, pouze někteří museli, z důvodu velkého zájmu, změnit svou destinaci.

Jen tak mimochodem. Nechápu studenty (naší fakulty), kteří si stěžují na nedostatek informovanosti ohledně zahraničního studia. Slyšel jsem hodně stížností, že ERASMUS je uzavřený a nikde o něm nikdo neinformuje. Na druhou stranu, jsme na vysoké škole. Určitě není povinností fakulty obíhat studenty a říkat „Nechtěl byste studovat v zahraničí?“. Student, který chce studovat v zahraničí tuto možnost má. Na webu fakulty je velmi dobře viditelný odkaz o možnostech studia v zahraničí (, Je zde prakticky „návod“ na to jak si vše zařídit. Další informace, například o jiných programech než je ERASMUS, se člověk může dozvědět skrze aktuality ať už zahraniční nebo studijní a také přes mailing listy.

Také probíhá beseda se studenty, kteří již ERASMUS absolvovali (viditelné na nástěnkách, v aktualitách). Kde je možné zeptat se spíše už na konkrétnější detaily a zjistit jak studium v zahraničí probíhá. O tom, že chci vyjet studovat do zahraničí jsem byl napevno rozhodnut už od začátku 3. ročníku. Od této besedy jsem začal konat a vyřizovat.

Za zemi svého působení jsem si vybral Finsko, původně jsem chtěl do Švédska, ale tam nebyla bilaterální smlouva, takže jsem se rozhodoval mezi Norskem a Finskem. Finsko vyhrálo kvůli tomu, že je tam levněji a jsou tam sauny :). Při vybírání země můžou být nápomocny zkušenosti studentů z minulých ročníků. Rozhodl jsem se pro výjezd v době 1. ročníku magisterského studia. Udělat si takovou „přestávku“ po bakaláři. Původně jsem chtěl jet na půl roku ale nakonec jsem zvolil celoroční pobyt. Ještě bych mohl zmínit že celý program ERASMUS je spolufinancován evropskou unií a student dostane stipendium na zvýšené životní náklady v cizí zemi. Ty určitě pokryjí náklady na ubytování a myslím že i stravování.

Vyřizovací procedura
První krokem je výběrové řízení. Osobně bych řekl, že se jedná spíše o formalitu. Důležité je, ať umíte alespoň trochu anglicky a jste schopni se v cizině domluvit. Výběrové řízení probíhá tak, že přijdete a absolvujete anglický pohovor (různá témata, nejčastěji představení, cestování a důvod pro studium v zahraničí). Po té předejdete před komisi, kde sdělíte vaši motivaci k výjezdu a ujasníte jim věci z vaší přihlášky k výjezdu, která už musí být v té době odevzdána.

Druhým krokem je přihláška na partnerskou univerzitu. O to jsem se nějak nestaral, dostal jsem mail přímo od Lappeenranta University of Technology(LUT). Vše potřebné jsem provedl elektronicky v jejich systému, nebyl s tím žádný problém. Měli tam pěkný návod na to jak vše vyřídit. Když byla nejasnost, tak jsem kontaktoval tamní koordinátorku, které je velmi ochotná a se vším rychle poradila. Složitější vyřizování nastalo s Learning Agreementem, což je papír na kterém jsou předměty, které budete studovat v zahraničí. Ten musí být potvrzený fakultou a také rektorátem VUT. Takže je nutno „oběhnout úřady“. Potvrzený originál bylo nakonec nutno odeslat poštou do Finska. Všechny ostatní dokumenty stačilo naskenovat a vložit do systému elektronicky. Víceméně všechny dokumenty musely být potvrzeny buďto zahraničním oddělením nebo proděkanem. Jediný problém co jsem měl bylo s vyřízením potvrzení o Anglickém jazyce. Během přijímacího řízení jsme žádný papír nedostali ale finská univerzita požadovala formulář. Takže bylo nutné domluvit se s paní, co mě „zkoušela“ při výběrovém řízení, zajít na ústav jazyků a potvrzení si vyžádat.

Prvně jsem měl z celého vyřizování strach, nevěděl jsem jestli vše dělám správně. Ale nakonec se ukázalo, že stačí mít splněno hlavně to, co požaduje oddělení mobilitních vztahů. Všechno je sepsáno v dokumentu „postup k výjezdu“. Další pokyny přišly z Finska, a tam byl postup jednoduchý, akorát bylo třeba pořád něco potvrzovat, scanovat a tisknout.

Závěrečná fáze
Po vyřízení všech papírů jsem si už mohl jít pro finance na rektorát. Čekal jsem pouze než budu jak papírově, tak elektronicky zapsán do magisterského studia. Na rektorátu po mě chtěli pouze Finskou univerzitou potvrzený Learning agreement. Za několik dní mi přišly na účet peníze na první část pobytu. Ještě jsem se dozvěděl, co je třeba všechno odevzdat při návratu. To už jsem ale úspěšně zapomněl. Naštěstí to budu muset řešit až za 10 měsíců.
Nakonec jsem napsal studijnímu poradci (dobře známý Em.), kvůli zrušení předmětů a zápisu předmětu ZPX. Individuálně jsem se rozhodl studovat předmět HSC, doufám že bude zvládnutelný.

Slovo na závěr
I když je tento článek poměrně delší, snažil jsem se popsat co je nutné zajistit, aby člověk mohl studovat v zahraničí. Není to až tak složité. Při vyřizování jsem měl stále takový divný pocit nejistoty. Ale nakonec vše dopadlo dobře. Přihlášku na Finskou univerzitu jsem vyplňoval někdy začátkem května a od té doby jsem zhruba měsíc sháněl různá potvrzení. Finanční smlouvu jsem vyřizoval až o prázdninách, což ale bohatě stačí. Určitě není vhodné nechávat vše na poslední chvíli ale řešit všechny smlouvy a podobně co nejdříve! Na potvrzení jsou nutné podpisy různých lidí a ti nemusí být vždy dostupní. Já jsem začal běhat okolo ERASMU poměrně pozdě, ale i tak jsem všechno stihl. Ještě se ale třepu na co zapomenu, až budu řešit návrat, uznání předmětů a celého výjezdu vůbec.

Přečíst celý článek